close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 


Povídky

Rozplakej mě, lásko

11. října 2008 v 22:00 | twilight
//[Saint - Exupéry Antoine de ]
Miluje jen ten, co oplátkou nic nečeká. //

"Myslíš, že se člověk může rozplakat jen tak?" zeptala se zvědavě a utnula tak rozhovor o globálních problémech v polovině.
Zarazil se. "Cože?"
"Myslíš, že se člověk umí rozplakat na povel? Prostě jestli může.."
"Proč to chceš vědět?"
"Zajímá mě, co si myslíš. Mimochodem, myslím, že to není úplně přirozený jev. Záleží hodně na lidech, co budou chtít dělat dál, jak se zachovají..."
"Cože?"
"Oteplování."
"Aha. No... "

Den D, hodina H, chvíle Ch..

11. října 2008 v 21:59 | @lex
---Tak co koukáš, holka bláznivá, vždyť to je to, co si přece chtěla, mít možnost s ním promluvit, vidět jeho smích i ty šibalské oči.
Tak mi řekni, proč se neraduješ a netěšíš? Co víc si můžeš přát, než se dívat do těch modrých očí.
Řekni mu pravdu a ty příběhy o tvém klukovi vynechej, stejně tím ubližuješ jen nám oběma.---

===Ty to nechápeš, já mu musím lhát, nechci aby věděl, že tolik kvůli němu trpím a už vůbec nikdy nesmi poznat, že trpíš i ty. O tobě se nikdy nesmí dozvědět. Ale co…. Stejně by s tím nic neudělal, bere mě jako příjemné zpestření studentských let, ale tu skutečnou pravdu nechce znát.===

Úplně všechno, tedy nic

10. dubna 2008 v 23:45 | Simísek
"Velký holky přece nepláčou," a k tomu ten úsměv, smířený a plný bolesti. Měla to v hlavě, pořád se jí ta vzpomínka vracela, na nic jiného nemohla myslet. Když kráčela středem hřbitova.

"Bude to tak lepší, ale slib mi, že nebudeš plakat. Velký holky přece nepláčou." Byla velká holka? Vždyť jí nebylo ani patnáct, mohla tak plakat? I když si to nepřál a považoval ji za velkou holku?
Kamenné sochy andělů, ochraňujících hroby zemřelých dobrovolně, nedobrovolně, bolestně nebo bezbolestně na ni shlížely, ochraňovaly totiž všechny přítomné duše. Pořád jde dál a dál, musí ho najít, ten hrob, jediný, na kterém ji ještě záleží...(kromě svého vlastního).

"Vzdávají se jen slaboši, beruško moje. Asi jsem slaboch, s přibývajícími léty jsem slabší a slabší. Bude to tak lepší, ale slib mi, že nebudeš plakat. Velký holky přece nepláčou."
Je tady, je na něm kříž, jako na každém jiném. Je na něm jméno, jméno, které by nejraději vymazala z hlavy, ať je ta vzpomínka pryč, vždyť to tak hrozně bolí... Bože, proč jsi tak krutý? Ke všem... Nic jsem ti neudělala, tak proč...?

"Možná, že nedělám správnou věc a možná, že se za ni budu smažit v pekle... Vzdávají se jen slaboši, beruško moje. Asi jsem slaboch, s přibývajícími léty jsem slabší a slabší. Bude to tak lepší, ale slib mi, že nebudeš plakat. Velký holky přece nepláčou."
Ne, nikdy nebyl slaboch. Jenom prostě věděl, že to musí ukončit. Trápil se, tak, jako se teď trápím ona... Neví, proč se tak rozhodl, neví, jestli cítil to samé, co ona, neví, jestli byl tak moc nešťastný kvůli lásce(jako ona), kvůli tomu, že vyhasl(jako ona), nebo kvůli něčemu naprosto jinému...
Jen ví, že měl úplně všechno, tedy nic. Vůbec nic.

"Velký holky přece nepláčou," a k tomu ten úsměv, smířený a plný bolesti. Tak věř, že ona ještě velká holka není.

Hraná láska

24. března 2008 v 22:33 | GirlFromTheRain
"Řekni, máš mě rád?"
"Proč se ptáš?"
"Abych to věděla, ne?"
"Proč to chceš vědět?"
"Protože já tě ráda mám a chci vědět jestli to má cenu."
"Jo?"
"Jo."
"Nemám tě rád."
"?"
"Miluju tě."
"Opravdu?"
"Ty mi nevěříš?"
"Nevim."
"Proč? Myslíš si, že ti v TOMHLE lžu?"
"Nejsem si jistá, jestli ti mám věřit."
"Chtěla jsi vědět, jestli tě mám rád, odpověděl jsem ti, že ne, ale řekl jsem, že tě miluju. Co na tom není jistý?"
"Nerozčiluj se…"
"Spíš je mi to líto."
"Promiň… já jen… prostě…nikdo mi to ještě neřekl…"
"A já to ještě nikomu neřekl."
"Fakt?"
"Jo, řekl jsem to poprvé v životě. Tobě."
"Ale řekl jsi to hrozně jistě, jako by si byl zvyklý říkat to minimálně 5krát denně."
"Řekl jsem to jistě, protože jsem si jistý, že to tak je."
"Děkuju…"
"Není za co… jsem rád že sem to řekl, hrozně to pro mě znamená a nenašla se příležitost."
"Chceš něco říct?"
"Ano?"
"Miluju tě."
"Děkuju."
"Jsem ráda že tě mám, alespoň teď."
"Jsem rád, že jsme se včera potkali."
"Já taky. Kdy na mě budeš mít čas?"
"Teď už celý život."
"Myslím to vážně."
"Já taky."
"Nedělej si ze mě legraci."
"Nedělám, chci si tě vzít."
"Po jedný společný noci?"
"Před jedním společným životem. Ano."
"A nebude to divný?"
"Komu? Tobě?"
"Mě ne…"
"Tak vidíš."
"Ale všem ostatním."
"Těm to může být jedno."
"A fakt to myslíš vážně?"
"Úplně. Podívej, teď si tady kleknu a zeptám se tě, promiň, že bez prstenu, jestli si mě vezmeš."
"Neblbni, pojď zpátky!"
"Vezmeš si mě?"
"Já…ANO."
"Miluju tě!"
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"STOP! STŘIH! Do prdele, Karle! Teď máš říct, že jí máš rád, ne že jí miluješ! Znovu!"

Pohled stranou...

26. ledna 2008 v 19:54
Koukám dolů a přemýšlím.. Ne, vlastně rozebírám svůj život na malinkaté střípky, které by dohromady měly dát jedno velké zrcadlo.. A jsem (Jako je to vlastně pokaždé) sama.. Sama se svými problémy.. Koukám na hladinu řeky a zase vzpomínám na to co jsem udělalašpatně (jako už tolikrát), přemýším znova a znova, možná i nahlas a najednou si ke mě kdosi přisedne.. Nevím kdo to je, nevídím mu do tváře.. Vlastně se ani nepodívám... Proč bych měla?? Je to jeden z těch bezohledných cizinců co vídí jen jednu hromádku problémů.. Tak proč se o něj starat?? Za chvíly stejně odejde aby se náhodou nenakazil mojí špatnou náladou.. Čekám a čekám a čekám.. K čertu s ním.. Pořád tu sedí, to mě nemůže nechat osamotě?? (Já vím, strašně si odporuju)Tak se teda z velkou dávkou nevrlosti zvednu a chystám se odejít.. Najednou na neznámý hlas promluví.. "Počkej!! Proč utíkáš??" Zarazím se, že by si opravdu někdo všiml, že existuju..
Tak se teda pomalým krokem sunu zpět na svoje původn místo.. Najednou zase hlas promluví.. "Proč utíkáš? Bojíš se??" "Do toho ti nic není" odseknu.. "Tak to ti tedy nebudu moci pomoct" "Mě nikdo nemůže pomoct" "To si myslíš.. Řekni mi tvůj problém a já to zkusím" "To bych radči skočila do té ledové vody než bych to někomu řekla.." "To neuděláš" "Ale jo" Řekla jsem.. A oshodlala jsem se po tolika měsících k tomu co sem už dávno chtěla udělat.. /Další den byla na hladině vody nalezena dvě mrtvá těla.. Dívka a chlapec ze stejné školy.. Znali se.. Navzájem se milovali, ale ani jeden to o tom druhém nevěděl.. A co by té dívce udělal jeden nevínný pohled stranou??/

Každý má svá tajemsví

20. ledna 2008 v 21:44 | Simísek =)
Znaly se už od malička, ale až tento rok z nich vznikla ta pravá, nerozlučná trojka. To odpoledne šly společně do kina a když skončil film, se smíchem (pohlcujícím jejich smutné, skryté osudy) se loučily. Každá směřovala "domů."

--------------------------------------------------------
Nejmladší z té trojičky byla malá, hnědooká brunetka. Mířila domů, ke své babičce. Rodiče ji dali do děcáku, když jí bylo asi pět. Babička, tehdy ještě energická žena, si ji vydobila u soudu.
Před dvěma lety se všechno změnilo. Dívka si našla skvělého kamaráda, do kterého se ale po čase zamilovala. Nevěděla, jak mu to říct, nechtěla jej ztratit. Ale nakonce se odhodlala. Jednou ho pozvala domů a tam to na něj vychrlila. Její kamarád na ni chvíli hleděl a pak se na ni vrhl. Znásilnil ji. Proč? Na to si dodnes ta dívka neumí odpovědět. Babičce to neřekla, měla dost problému i bez toho a poslední roky se spíše dívka starala o babičku než babička o ni.
Ještě toho roku se odstěhovaly do jiného města, ale dívka nemohla na svého kamaráda zapomenout. Věděla, že jí hrozně ublížil, pořád cítila tu bolest, tu bezmoc, ale zároveň jej stále milovala...

--------------------------------------------------------
Druhá z dívek, vysoká, krásná, štíhlá blondýnka se po kině vydala zdánlivě na trolejbus domů, ale v nejbližší uličce se ztratila. Potřebovala si dát svou dávku...
Před rokem našla úžasného muže. Měl jen jednu "chybu", byl ženatý. Říkal jí, jak moc ji miluje, že se kvůli ní rozvede... Za pár měsíců úžasných, krásných okamžiků dívce oznámil, že se svou ženou čeká dítě. Musí jejich vztah ukončit, nezvládal by obě. Přesně tak jí to řekl.
Dívka odešla z jeho bytu zničená a nemohla ani brečet, tak zamířila na jisté místo. Našla tam toho, koho potřebovala. Staršího spolužáka, o kterém se povídalo, že je dealer. Pro začátek jí prodal jen trávu, to jí ale nestačilo. Začala za ním chodit každý den a veškeré své peníze z brigád dávala za drogy. Postupem času začala šňupat heroin, dnes poprvé byla rozhodnutá, že si háčko píchne... Potřebovala se uklidnit... Dnes ráno viděla toho, co milovala, s kočárkem v parku.

--------------------------------------------------------
Poslední z trojice, nejobyčejnější, ne moc hezká holka šla domů. Čekala tam na ni její nejlepší kámoška, ještě lepší, než ty dvě, se kterýma byla dnes v kině.
Před více než rokem se jí začal líbit jeden kluk, před rokem si začala uvědomovat, že se asi zamilovala. Zadaný, hezký, starší kluk. Neměla šanci, byla si toho vědoma.
Nenáviděla se, najednou to s ní šlo z kopce, z veselé holky byla najednou prázdná hromádka a ta hromádka měla pocit, že nežije. Měla v sobě tak prázdno, že začala kreslit kříže, pak si jeden nůžkama vyryla do zápěstí. To nevěděla, kam vstupuje. Do světa krve, řezání, bolesti a prázdna, tentokrát totálního a trýznivého.
I ten večer potřebovala cítit tu tupou, úlevnou bolest. Zase nemohla brečet, nemohla křičet. Jenom myslela na něj.

--------------------------------------------------------
Druhý den se dívky sešly před školou. Povídaly si o filmu, který předchozí den společně viděly. Co bylo potom? O tom nepadlo ani slovo. Skrývaly to pod strojenými úsměvy.

--------------------------------------------------------
Každý má své tajemství. Nebuďte proto lhostejní ke svým přátelům.

Znát pravdu..

4. ledna 2008 v 20:15 | Trewish
Procházela se a přemýšlela o svém životě.. Jak se narodila.. Pousmála se.. Vzpomínala, jak byli všichni kolem šťastní a ona plakala.. Přišlo jí to k smíchu..Zasmála se a procházela se dál po cestě..Míjela maminku s kočárkem a vzpoměla si na sebe.. Také trávila s maminkou hodně času.. Když jí mamika vozila v kočárku.. Hrála si s ní a vyprávěla jí různé příběhy.. Jen tak jí vozila přírodou.. Byl to krásný pocit.. Celý svůj život milovala přírodu.. Ty stromy a keře... Musela se pousmát.. Pokračovala v cestě a zahlédla ňáký dva kluky kopající si s míčem.. Opět se pousmála.. Vzpoměla si jak si s Angelikou hrávaly s panenkama.. To byly časy.. To vlastně bylo předtím než jí život tak moc ublížil..Uslyšela křik.. Otočila se a uviděla holku křičící na svou mamku.. Vzpoměla si.. Byla taky taková.. A teď toho lituje.. Jak moc jí tímhle musela ubližovat.. A když pak zemřela.. Bylo jí pouhých patnáct a bylo toho tolik za co se jí chtěla omluvit.. Ale už nemohla.. Došla k lavičce a chtěla si sednnout.. zastavit se a zapomenout.. Jenže nemohla na lavičce ležel nějaký bezdomovec.. Dala mu stovku a znova si vzpoměla na kousek svého života.. Jak jí po maminčině smrti otec vyhnal z domu.. Vlastně ani nevěděla proč to udělal a nikdy nenašla odpověď.. Taky lehávala na lavičkách a byla terčem povyšujících se pohledů ostatních.. Byla tak šťastná když jí někdo dal jen korunu.. Jen jednu korunu a jí to udělalo takovou radost.. Ale pak se rozhodla, že takhle neskončí, že otci dokáže, že to zvládne.. Došla ke stánku s limonádou a vzpoměla si na sebe.. Taky takhle začínala a kolemjddoucí většinou vrhali jen špatné pohledy, ale našly se někdy dobré duše co jí pomáhaly.. Vylovila pár drobnejch a koupila si limonádu.. Popíjela a uviděla nějakou ženu.. Byla jak fackovaccí panák nějaké paničky.. Znovu si vzpoměla na sebe.. Jak dělala paní.. paní.. Zapoměla na ty strašné časy.. Zapomělaa na lidi které nenáviděla.. Procházela se dál a vyděla ženu v kostýmu.. Pospíchající.. Viděla jak jí na zem spadly všechny věci.. A zase začala vzpomínat.. Jak vykopla tu hnusnou, arogantní osbu a nastoupila na její místo.. Pousmála se.. Byly to krásné chvíle, když ta hnusná osoba zmizela z jejího života.. V tom okolo ní projelo auto.. Uplně jí vytrhlojejích myšleenek.. Otočila se a opět se pousmála.. Stoupala ve své kariéře výš a výš.. Pak se stala ředitelkou a jezdila ve stejných autech.. A to už dokázala co chtěla.. Usmála se.. Byla na vrcholu kariéry a neměla už proč žít.. Zase se pousmála, ale tentokrát tam byl už náznak lítosti.. Její procházka životem skončila.. Došla na hřbitov, prošla zdí a přešla tam kam patří.. Na druhý břeh řeky Osudu..

Těsně před odchodem..

30. prosince 2007 v 14:33
Tak toto je mé sídlo.. Starý kamenný most kam zavítají jednou všichni.. Zažila jsem tu spoustu příběhů, šťastných shledání a smutných konců... A hele tamhle se někdo šine po cestě, zase někdo přišel smlouvat jakou cenu má jeho život.. Je to nějaká dívka, mladá, celkem hezká, ale velice smutná.. Ikdyž.. V jejích očích jsou vidět náznaky štěstí.. "Pojď, posaď se.." Dovedla jsem jí k zábradlí mostu.. "Tak, copak tě trápí?" "Život" "No tak, snad to nebude tak zlý.. Co se ti přihodilo?" Ptala jsem se a čekala na další zajímavý příběh, osud dalšího neviného člověka.. A ona začala pomalu vyprávět.. "Už několik měsíců jsem zamilovaná do jednoho kluka.. Neví o tom a jestli měl ponětí o tom, že žiju tak by to byl úspěch.. Celou dobu však byl se Simonou.. Holka co všechno roznese dál.. Tak proč by si všímal mě?? Nevýrazné šedé myšky v koutě.. Ale nemohla sem ani nic projevit.. Sebemenší náznak by věděla celá škola.. Tak strašná bezmoc mě strašně užírala.. A pak jednou jeli ze silvestra.. On, Sabina a parta jejich přátel.. Samozřejmě, že nikdo nebyl střízlivý.. A proto se taky stala ta hrozná nehoda.. 3 hodiny ráno, prudká zatáčka a nepozorný řidič, to vše v kombinaci zavinilo hroznou nehodu.. Ani nevim jak se to stalo, ale jela sem chvíly za nimi.. Slyšela jsem houkačky, vystoupila jsem z auta a vidím.. Škodovku převrácenou na sttřechu, spoustu nosítek a jen jedno tělo, kterého si nikdo nevšímal.. Tělo ležící opuštěně ve sněho.. Jeho tělo.. Všechny ostatní zahránili, ale on nepřežil.. Byl to anděl, padlý anděl, který se zpátky vrátil do nebe.. A to je moje příležitost, teď nadešel můj čas.. Tam mu budu moct vše říct a budu ho mít jen pro sebe.. V nebi bez Sabiny, bez přetvářky, bez pomluv.." Veděla jsem, na světě neexistuje věc, která by jí tam udrželo..Ale vím také, kde je její místo.. Sama si ukončí život.. Dostane se do pekla.. Ne do nebe.. Ale to nesmím nikomu říct.. Tuto jedinou věc, která by ji donutila žít, to nesmím nikomu ani naznačit.. Rozmlouvat jí to mělo ještě menší cenu než její úvaha.. "Tak se dohodneme.. Ty mi dáš svůj náhrdelník a můžeš skončit.." "né, tzen nikomu nedám.." "Tam kde teĎ budeš ho nebudeš potřebovat.." Neochotně sundala řetízek z krku a podala mi ho.. "Erisi" Zavolala jsem na postavu stojící nedaleko.. "Ano má paní.." "Dověď ji tam, kde je teď její místo.." "Jistě" Mizela v dáli.. Navždy z tohoto světa.. Já vzala náhrdelní a dala ho do krabičky mezi ostatní šperky.. Jako památku ná jejich konce, na jejich poslední rozhovor se mnou, se Smrtí..

Milý deníčku

19. prosince 2007 v 18:49 | trewish
Milý deníčku,
Jmenuju se Elizabeth Babejsová a je mi 19 let. Na mou stávající adresu se mě neptej.. Nepamatuju si ji nebo spíš nechci si ji pomatovat. Kdo by si taky pamatoval adresu svého psychiatrického ústavu???
Je to pravda, všichni mě tu považují za blázna.. Ale já nejsem blázen a kdo mi uvěří?? Polystirenové stěny?? A nebo možná ten kdo si přečte můj příběh a názor na můj život, který je den ode dne horší. Ale nejhorší na tom je, že tu zůstanu napořád, mezi bílejma stěnama a tichem, věčným tichem...
Všechno začalo už dávno.. Jako malou, roztomilou, hodnou a milou blondýnku mě všichni považovali za princeznu. " Mamí, já nechci na ten maškarní za princeznu.. Já chci za čarodějnici nebo bílou paní.." " To nejde, s tvojí tvářičkou můžeš jít akorát za princeznu.." " Ale já nechci!" " Půjdeš!"
Nechtěla jsem být princezna, chtěla sem být holka co si dokáže vydobít respekt. Když jsem něco řekla, aby to ostatní braly na vědomí. Ale toho jsem se nedočkala. " Mamí, já nechci do školky šatičky" " Tak sukýnku???" "Néé, Já chci kalhoty" "To nejde si holčička, roztomilá holčička.." Vždycky bylo tak jak máma řekla..
A pak přišla škola. Všichni kluci o mě stály a holky mě proklínaly.. Nikoho nezajmal můj pohled na situaci.. A proto sem měla spíš kamarády než kamarádky, ale nebylo jich moc.. Často si holky mysleli že je neslyším, když mě pomlouvaly "Podívej co si zase dneska vzala na sebe.. Takovej pytel..Ale ty kluci na ní stejně pořád civěj, dokonce i Bryan.." Přestalo mě to bavit chtěla jsem změnu.. Časem jsem změnila chování... "Mami, dáš mi na kadeřníka??" "Co chceš proboha dělat se svejma nádhernejma vlasama!?" "No obarvit a ostříhat!" "Ty si se zbláznila!? Víš co bych já za tvoje vlasy dala!?" ..ale i přes mámin zákaz nakonec i image. Jenže celá má snaha byla k ničemu.. V srdcích svých ctitelů a ostatních jsem pořád zůstala ta BARBIE.. A pak se to stalo, přišel.. "Kdo jsi??" " Někdo novej, nevíš kde je sexta B??" "Jo, asi máme stejnou cestu.." Konečně se objevil někdo komu sem mohla věřit. Byli jsme spolu asi 2 roky a já mu mohla říct všechno.. Znal moje přání, nejtajnější sny, naděje,.. Nebyl jako všichni ostatní, chápal mě, byl mi oporou v dobrém i zlém.. Představila jsem ho přátelům, bezvadně zapadal do kolektivu.. "Kdo jsi??" "Můj přítel" " Ahoj" "Hmm, čau, jmenuju se Miachael Purkins, jsem tu asi měsíc.." Určitě se tenkrát objevil jen proto, že jsem potřebovala pomoct.. A pak jednou, když jsme se měli zase sejít..nepřišel..Probračela jsem zbytek dne a celou noc a ráno jsem začala být taková, jaká sem vždycky chtěla.. Žena činu. Rozhodla jsem se ho najít a každého by napadlo jít nejdříve na adresu jeho bydliště. Zaklepala jsem na dveře a otevřel nějakej podivně vyhlížející stařík.. "Co tu pohledáváte!!" "Hledám Michaela" "Jakýho Michaela?? Já tu bydlím už 15 let sám!!!" Byl starej a já si řikala, že se zbláznil (Není to zvláštní takhle uvažovat o lidech a pak být sama v blázinci??). Pak jsem zašla za známými , kamarády, přáteli, ale nikdo ho neviděl.. Utišovala jsem se tím, že jenom někam odjel a nemá možnost mě kontaktovat, ale byli to jedoměnky a nerealizovatelná přání. Možnost, že mě nechal samotnou nemohla bejt správná, znal mě, věděl o mě vše, můj sen se změnit bejt taková jaká sem teď a on by mě to prostě nenechál samotnou.. Ale vraťme se k mému hledání.. Asi po měsíci neúspěchu, když jsem ještě pořád nedostala žádné zprávy, zašla jsem na policii. "Dobrý den.." pozdravila jsem ńákého tupého, tlustého a stupidně blbého strážníka.. "Co chcete slečno??" "Hledám Michaela Purkinse, nemáte o něm nějaké nové zprávy?? Nevíte kde by se teď mohl zdržovat??" Něco naklepal do počítače a pak se na mě tak divně podíval (Na ten pohled nikdy nezapomenu) "Jste si jistá správností jména??" "Ano, proč by ne?" "To není možné, abyste ho znala, zemřel již před 20 lety a jeho hrob je na Arkins Avenue 543. Zajelo ho auto. A podle toho co se povídalo se ten den rozešel s přítelkyní. Byla jeho první, jedinou a také poslední nadějí. Strašně toužil změnit svůj život.. Byl tak utrápený, že pří přecházení vozovky nedával pozor.. Nějaký opilý řidič taky neměl ponetí co dělá a tak došlo k té tragédii.." Věděla jsem, že mluví pravdu..Byla jsem se dokonce podívat na jeho hrob.. A proč jsem psala tupý a stupidní?? Tento obtloustlý strážník mě totiž nahlásil na psychiatrii.. Když se to dozvěděli mí "přátelé" tak se mě začali stranit a dokonce ani nevzpovídali před policií.. Má matka místo toho aby se mě zastala, byla tak zdrcená mím vzhledem, mím životem a mími cíly, že se předávkovala.
Ať ten s kým jsem se stýkala byl kdokoli, vím že mu na mě záležolo a vím, že pro mě chtěl jen dobro. Vím, že i mí "přátelé" ho znaly a věděli, že tu byl. A z toho plyne, že vím, že to pro mě byly 2 nejkrásnější roky v životě.. A proto vím, že nejsem blázen.. Jediný co nevím je, proč jsem zavřená v tomhle ústavu, když jsem chtěla být jen..JINÁ.
 
 

Reklama
ff ff