Magická zvířata
21. srpna 2007 v 16:47
21. srpna 2007 v 15:58
Prostinká otázka - a kolik záhad se za ní skrývá… což někdo může uvažovat o reálnosti něčeho tak bytostně fantastického, jako jsou draci? Není to absurdní nápad? Naproti tomu celá minulá tisíciletí lidé v reálnost draků věřili a nepochybovali o ní. Jen na krátký okamžik, kdy vznikala moderní věda, bylo všem zřejmé, že drak není a být nemůže. Jenže hned vzápětí se objevili první létající pterosauři… a od té doby se vynořují nové a nové pochybnosti. Odpovědí na to, zda draci existují, také může být, že nejprve draci existovali, potom krátce neexistovali, a nyní existují stále více...
Krátké vítězství rozumu
Proti všemu očekávání první drakologický výlet nezačneme od počátku, ale právě od toho kritického okamžiku, kdy draci na chvíli z lidské mysli zmizeli. Dostaneme se tím totiž na skutečný počátek celého problému....
Doba renesanční a barokní věřila knihám a velkým učencům. V oboru zoologie a geografie to byly takové autority, jako třeba nesmírně rozšířená Cosmographia Sebastiana Munstera z roku 1541, ve které se mimo jiné dočteme: "Drak bazilišek žije v Africké krajině Cyrene s mnohými lvy a poloosly. Má tak silný jed, že dokáže otrávit dokonce i hady! Otravuje i půdu pod sebou a hubí stromy a byliny. Je to zkrátka nejjedovatější tvor na zemi, který už zahubil celá města a národy. Jiná zvířata usmrcují dotykem nebo uštknutím, ale bazilišek jen svojí přítomností!"
Ani slavný Konrad Gesner, autor pětidílné Historie živočišstva (1551-8), ani Ulysses Aldrovandi (1527-1605), autor nejen Historie všech živočichů, ale i Historie oblud (a tím vlastně jeden ze zakladatelů drakovědy), o dracích nepochybovali, a přinášejí ve svých spisech řadu obrázků těchto nestvůr.
Ovšem v 18. století, kdy Carl von Linné vytvořil svoji Soustavu přírody (1735), draci náhle zmizeli. Byla to součást širšího proudu; rozum v té době pomalu vítězil nad vším ostatním, a velmi striktně se odděloval od mýtů, pohádek a vší fantasie. Ano, nikdo nepochyboval, že pohádky a mýty jsou plné draků; že draky znaly snad všechny kultury předchozí, od antiky přes středověk, od nejzápadnějších výběžků Evropy až po Čínu a Japonsko; ale to vše pojednou přestalo patřit do světa vědecky prokázaného a rozumem ověřitelného. Rozum zvítězil nade vším; místy snad i nad sebou samým; létají ptáci; vzácně létají savci a ryby, ale plazi nikoli! A tím méně mohou existovat nějaká dravá monstra, která jsou nebezpečná lidem...
Pterodaktyl - první skutečná stopa
Věda a rozum potřebovaly tisk, a potřeba tisku si vyžádala těžbu zvláštních litografických vápencových desek. Ty se nacházely zejména v Bavorském Solnhofenu od počátku 18. století. A kromě toho, že byly nenahraditelnou surovinou, staly se neméně proslulé tím, že uchovaly výtečné obrazy zkamenělých živočichů - a to i takových, jejichž jemné kosti a struktury neměly jinak na uchování nejmenší naději. Pro nás je zásadní nález z roku 1784, kdy se objevil před tehdejším správcem muzea v Mannheimu dosud neznámý pravěký tvor, který sice nebyl větší, než holub, ale podle řady znaků létal a pták to při tom nebyl. Rozpoutal se krátký spor, který rozhodla tehdejší největší autorita v oboru - slavný baron Cuvier. Poznamenal si stručně - "plaz, přizpůsobený k létání - létající plaz, reptil volant."
Pouhých padesát let po svém vzniku teorie o tom, že plazi nelétají, padla. Plazi létat mohou a také létali. A nejenom to - postupně se ukázalo, že jich existuje mnohem víc; a někteří byli daleko větší, než pterodaktyl; byli docela gigantičtí... takového pteranodona, známého z amerického Kansasu, který měl rozpětí křídel asi osm metrů, by zřejmě nikdo neváhal označit slovem "drak". Povšimněme si stručně, co nám prehistorický - zejména druhohorní - bestiář nabízí; budeme se k těmto tvorům ještě vícekrát vracet.
Dimorphodon macronix je nejstarší známou variantou létavých ještěrů - jeho stáří se udává asi 180-170 milionů roků, tedy trias. Byl nalezen v anglickém Lyme Regis, a žil pravděpodobně na pobřeží. Co činí dimorphodona fascinujícím a nepřehlédnutelným, je ohromná lebka, zdánlivě neúměrná k velikosti těla, která je plná ostrých zubů. I když zřejmě nepřesahoval v rozpětí křídel 170 centimetrů, byl to zřejmě dost nebezpečný dravec. Podobným tvorem je Dorygnathus (Německo) nebo Eudimorphodon (Itálie). Podobný tvor přežil zřejmě až do křídy (100 milionů let), kdy se vyskytuje v Číně (Dsungaripterus wei), kdy dosahoval v rozpětí křídel již přes tři metry.
Rhamphorynchus zahrnuje celou řadu druhů, vesměs z období před 150 miliony lety (tedy z počátku jury), jejichž velikost bývá značně menší (většinou okolo půl metru rozpětí). Ramphorynchové jsou opět draví, mají ještě delší ocas, než dimorphodoni, a na jeho konci bývá výrazné rozšíření (které zřejmě sloužilo jako směrovka).
Pterodaktylové byli většinou ještě menší, žili v období mezi 100-65 miliony lety, mívali dlouhé lebky a ne vždy byli draví - někteří zřejmě lovili vodní plankton, podobně jako pták nůžkozob. Ocasy měly krátké, nebo vůbec žádné.
Pteranodon ingens z období mladší křídy se zřejmě dožil zániku dinosaurů (65 milionů let), patří mezi obří formy a je blíže pterodaktylům (velmi dlouhá lebka a žádný ocas). Pteranodon sice neměl zuby, ale jeho tvrdý zobák zřejmě sloužil k lovu ryb (a to zřejmě i dost velikých).
Quetzalcoatlus je opět tvor z období křídy, vzhledem je to naopak ramphorynchus (velmi dlouhý ocas), a jeho rozměry jsou rekordní - hovoří se o 14-16 metrech rozpětí. Jeho zbytky byly nalezeny ve Střední Americe, ale také na Blízkém východě v Jordánsku.
Všeobecně lze tvrdit, že rozšíření všech pterosaurů bylo asi dost značné; jejich stopy nacházíme - kromě popsaných míst - také v Rusku, Japonsku, Brazílii i Africe; to v rozpětí nejméně sto milionů let. A k tomu zbývá dodat, že se právě létající ještěři - díky poměrné subtilnosti kostí - dochovávají obzvláště špatně, takže toho, co nalezeno nebylo, je zřejmě mnohem víc...
Evoluce druhů a ptáci
Teprve Darwinovou teorií dostaly všechny dosavadní nálezy smysl; jakmile se ukázalo, že se druhy vyvíjejí jeden z druhého přizpůsobením, a že celý proces trvá miliony let, mohly skončit dohady o tom, jak to bylo s potopou a se stvořením.
Dobrá; tohle všechno jsou věci všeobecně známé. Jak se to však týká draků?
Darwinova teorie je všeobecná; a jen málo drakologických badatelů tehdejší (i dnešní) doby si toto uvědomuje. Drak, pokud existoval, nebo pokud dokonce existuje, se vyvinul, podobně jako člověk nebo cokoli jiného na Zemi; a proto jsou tvorové drakům podobní pro hledání draků základem, jako primáti pro člověka. Právě tím, že se podařilo objevit vyhynulé druhy, dostalo zkoumání draků úplně jinou dimenzi; drak už není tak úplně fantastický, protože něco dost podobného na Zemi zcela jistě existovalo...
Pterosauři však nejsou jedinou možností, kde hledat předky draků. Bylo to právě v tomtéž Solnhofenu, ale asi o sto let později (1860), když se zde objevil další epochální objev; Archeopteryx litographica. Zvíře opět není příliš veliké (asi opět jako holub), a na první pohled nemůže mít s drakem vůbec nic společného. Je to všeobecně uznávaný prapředek ptáků, s úžasným stářím asi 140 milionů let, daleko dřív, než se na zemi objevilo cokoli jen vzdáleně podobného (všichni slavní pštrosovití obři, jako třeba Aepyornis nebo Phorusrhacos jsou daleko mladší, většinou dokonce třetihorní). Archeopteryx pochází z dob, kdy se existence ptáků původně vůbec nepředpokládala; má celou řadu znaků normálního plaza (zuby, dlouhý plazí ocas), ale také má křídla a peří, a zřejmě létal.
Jak vlastně vznikli ptáci, to je otázka, která je velmi diskutovaná v době nedávné, kdy dochází k dalším objevům. Všeobecně se předpokládá, že základem ptáků jsou pštrosům podobní theropodní draví dinosauři (díky Jurskému parku je dnes zřejmě zdaleka nejslavnější z nich velociraptor). Jak přesně došlo k tomu, že podobné zvíře obrostlo peřím a vzneslo se do vzduchu, je předmětem složitých spekulací. Není vyloučeno, že těchto pokusů bylo více, že vznikla celá řada zaniklých vývojových větví, o kterých dnes už nic nevíme. Za povšimnutí stojí například zcela nově objevený Microraptor gui, nalezený v letech 2001 až 2002 čínskými paleontology. Nález měl opeřeny přední i zadní končetiny, i dlouhý ocas. Proto se předpokládá létání tohoto "čtyřkřídlého" tvora plachtěním na způsob veverek. Odlišností od dříve popsaných druhů je nápadné zesílení úponů dvouhlavého ramenního svalu (zvýšená námaha při létání). Celé zvíře je dlouhé asi 70 centimetrů. Vzhledem k tomuto nálezu (který se stářím blíží spíše Archeopteryxovi, než těm novějším ptákům) se lze nadít v této oblasti ještě řady velkých překvapení...
Pokud někoho zarazí možná velmi blízká příbuznost draka s ptáky, pak je třeba si uvědomit, že rozdíl mezi popsaným druhem dinosaurů a ptáky vůbec není příliš jasný... a pohled na Archeopteryxe a Microraptora přesvědčí, že zástupci této skupiny mohli nabývat těch nejpřekvapivějších podob...
Jak to mohli draci přežít tak dlouho?
Logická námitka je, že mezi pterosaury nebo prvními ptáky na straně jedné a prvními lidskými mýty leží ohromná propast času, 65 milionů let, po kterých žádné doklady nemáme. Co se dělo s hypotetickými předky draků - či přímo s draky - v tomto období? Tuto námitku za stavu dnešní drakologie úplně seriózně vědecky vyvrátit nelze - konečný důkaz prostě chybí Máme jen určité nadějné náznaky.
Především již bylo řečeno, že i nálezy pro dobu, kdy létaví ještěři jasně doloženi jsou (180-65 milionů let) jsou pozoruhodně chudé a neúplné; je to dost velké štěstí, pokud se dochovalo vůbec něco. Možnost, že jsme řadu důležitých nálezů dosud nenašli, je značná. Dále máme řadu slavných případů, kdy se objevil tvor, "živá fosílie", o kterém se bezpečně předpokládalo, že vyhynul. Asi nejslavnější případ je ryba Latimérie podivná, žijící u Komorských ostrovů, která je vlastně vývojově daleko starší, než cokoli, o čem byla zatím řeč (přes 200 milionů let). Do značné míry totéž platí o všech žralocích nebo krokodýlech.
Neméně fascinující je historie obřích pštrosů, kteří se v mýtech vyskytují jako "nohové". Rod Aepyornis (vysoký tři metry) vyhynul na Madagaskaru teprve před 200 lety, a rod Dinornis (zvaný moa), žijící na Novém Zélandě, v téže době (a je ještě větší). Takže se vůbec nejedná o mýtus, ale ptáka mohl potkat lecjaký renesanční i barokní námořník, a dokonce i první přírodovědci.... Konečně jsme vynechali neméně zajímavou možnost, že se nějaké podobné zvíře prostě reálně vyskytuje, jak tvrdí někteří odvážní badatelé. Ale to si zatím necháme na jindy...
19. srpna 2007 v 15:13
19. srpna 2007 v 15:04
Je to posvátný bájný pták Egypťanů, zobrazovaný Byl pokládán za ztělesnění slunečního boha. Je to symbol ptáka, který se v určitých časových obdobích (500, 1000, 1481 let) (někde se píše, že každých 100 let) sám spálí a do tří dnů znovu povstane ze svého popela. Podle pověstí se zrodil sám ze sebe.V tomto smyslu se také používá jako symbol Krista a nesmrtelnosti. Jinak také symbolizuje vzkříšení, nesmrtelnost a nezničitelného ducha lidstva.
Vyskytuje v mytologiích mnoha národů. V podrobnostech se jednotlivé země liší, základním atributem je však fakt, že fénix zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí. Nejstarším uváděným fénixem je egyptský pták Bennu, který je zobrazován jako volavka nebo sokol s volavčí hlavou. V antice přilétá starý fénix jednou za 500 let do chrámu v Heliopolis, kde shoří a znovu se narodí jako mladý pták. Číňané svého fénixe nazývají Feng-chuang.
Čínský Fénix (Feng-chuang) nemá s evropským Fénixem nic společného, snad kromě toho, že má také mytologický původ. O ptácích Feng-chuang se objevují zmínky již v textech z konce 2.tisíciletí př. Kr. V jednom komentáři k "Letopisům jara a podzimu" ze 4. století př. Kr. se píše, že mužský Fénix, ženský Jednorožec a magická bytost, totiž zelený drak, červený pták, bílý tygr, želva - "tmavý válečník", jsou znamení, že zemi vládne dobrý král. Feng-chuang je druhé ze čtyř zázračných zvířat a král opeřenců. Je-li zobrazen s drakem, symbolizuje drak císaře a Fénix císařovnu; tento symbol ženského Fénixe je pozdějšího data.
V Héliopoli (egyptsky On), kde tento kult vznikl, byl fénix uctíván jako mytický tvor, který se každých 500 let v hnízdě z myrty, skořice a nardu sám spaluje a z popela se opět sám rodí. Původně byl zobrazován jako rudý a zlatý orel, později jako modrá volavka, nebo jako zlatý sokol s hlavou volavky (posvátná vlolavka Boinu ztělesňující smrt).V čínském umění zpodobován s rozpjatými křídly nad plameny (symbol ohně a jihu).
V moderním umění můžeme nalézt fénixe např. v knihách a filmech o Harrym Potterovi, kde Albus Brumbál, ředitel školy v Bradavicích, vlastní fénixe Fawkese.
Fénix trochu jinak:
Fénix je souhvězdí na jižní obloze, které bylo prvně popsáno dánskými mořeplavci Pieterem Dirkszoon Keyserem a Frederickem de Houtmanem. Souhvězdí se skládá ze 13 hvězd, které dosahují nejvýše 5 magnitudy. Souhvězdí je viditelné pouze z jižní polokoule a částečně z rovníku.
Souhvězdí je spojováno s meteorickým rojem Phoenicids, který se vyskytuje 5.prosince.
12. srpna 2007 v 10:24

Vlkodlak

Vlk
12. srpna 2007 v 10:21
Vlkodlaci v legendách
Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka "iránští dvounozí vlci", kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.
12. srpna 2007 v 10:15
Lykantropie
Lykantropie je fenomén starý snad jako lidstvo samo. Je však těžké stanovit v kterém momentu vývoje se ze zvířete stal člověk a stejně těžké je říci, kdy začal mít potřebu se proměňovat zpět ve zvíře.
Důvodem mohla být potřeba bezprostředního kontaktu s přírodou jako hlavním hybatelem věcí, tím kdo dává i bere. Nebo v kulturách, kde byla zvířata uctívána, mohla být proměna v ně aktem zbožštění.
Symbolika zvířat se objevuje snad ve všech kulturách a náboženstvích, které jsme měli možnost poznat. Známe různé bizoní, ptačí a vlčí muže, kočičí ženy, většina egyptských bohů a amerických Velkých duchů na sebe brávala zvířecí podobu, šamani přírodních kultur se v transu stávali zvířaty uctívanými i těmi, která bylo třeba ulovit. Od nagualismu, tedy psychického (astrálního) spojení člověka se zvířetem je velmi blízko ke spojení, či snad prolnutí, fyzickému.
Podle dostupných zdrojů, a že jich vpravdě není mnoho, málokterý dlak nebo zvěromág rád hovoří o svých intimních záležitostech, je pravděpodobné, že lykantropii způsobuje nějaký činitel v krvi, nazvěme ho agens lycanthropus. Podle toho, jak se tento element do krve dostane, lze lykantropii rozdělit na tři druhy:
vrozená,
získaná,
naučená.
V případě vrozené lykantropie by tímto elementem mohla být dědičná informace, která, pokud je v krvi narozeného jedince aktivována, stává se tento dlakem. Jako mnoho dalších dědičných vlastností, není pravidlem, že se dlačím rodičům narodí dlak. Po mnoho generací může být tato vlastnost ukryta ve šroubovici DNA a objevit se nečekaně v rodině, kde nikdo netuší, že mají mezi předky lykantropa.
Teorie genu, však nestačí pro vysvětlení získané lykantropie. Neexistuje totiž gen, který by byl přenosný z krve jednoho jedince do krve druhého, jak se to děje při pokousání člověka dlakem. Zde se jako vysvětlení nabízí nákaza. Tato teorie, ač poměrně rozšířená, se mi nezdá být opodstatněná, nemyslím si totiž, že lykatropie je nemoc, nebo vada.
Existují také prameny, které získanou lykantropii popisují jako probuzení neaktivního činitele v krvi jedince aktivním, který do jeho krve přechází při pokousání. Znamenalo by to, že člověk, který nemá v krvi obsažen agens, nemůže být pokousáním nakažen. Tuto teorii nevyvracím ani nepotvrzuji.
Vysvětlení původu dlactví nabízí podle mě teorie naučené lykantropie. Domnívám se totiž, že šaman, zběhlý v přeměňování ve zvíře, mohl tuto schopnost, kterou dosud vždy aktivoval vědomě pravděpodobně v nějakém stavu změněného vědomí, zakódovat do své krve, tak, aby ji nemusel vždy složitě vyvolávat vědomě, ale aby aktivátorem byl například úplněk, kdy kmen konal obřady. Takto zakódovaný činitel mohl přecházet na šamanovy potomky, stejně jako při zasvěcovacím obřadu na šamana-čekatele, který tak nebyl nucen složitě se přeměňování učit. Činitel uložený v krvi se tak mohl začít postupně šířit a nekontrolovatelně zabydlovat v lidské populaci.
Domnívám se, že potomci šamanů - zvěromágů byli postaveni před dvě možnosti, mezi kterými nemohli volit. Buď se narodili jako dlaci bez možnosti tuto vlastnost vědomě ovlivňovat, nebo se u nich dědičný činitel neprojevil, i když ho předávali dál do genové výbavy svých potomků. Pokud by se tito jedinci chtěli stát zvířecími šamany, museli by se přeměnu sami naučit. Domnívám se totiž, že bez znalosti mechanismu spouštění přeměny, není možné ji vědomě provádět, přestože se u jedince dlačí činitel v krvi nachází.
Pokud se tedy chtěli stát šamany, museli nastoupit složitou cestu hledání a následné přeměny někde v buněčných strukturách vlastního já, spouštějící řetězovou reakci měnící samotnou podstatu jejich tělesného bytí.
Domnívám se, že složitost této přeměny je na hranici našeho chápání. Domnívám se, že je k ní potřeba jistá dávka počáteční energie nutné k přesunu elementárních částic uhlovodíkových vzorců. Domnívám se, že čím je zvíře, do kterého se mág přeměňuje méně biologicky příbuzné člověku, tím je tato potřebná energie větší. Také si myslím, že přeměna ve zvíře, které je objemově menší s sebou nese potřebu komprese tělesné hmoty, která se při přeměně zpět může projevit například silnou dehydratací nebo úbytkem tělesné hmotnosti. Tělo se při kompresi zbavuje vody, která tvoří jeho značnou část, odpařením do vzduchu. Část tělesné hmoty, která by menšímu zvířeti přebývala, nebo ho činila příliš těžkým, je převedena do antihmoty, tak, aby byl objem tělesné hmoty v trojrozměrném prostoru vyvážen.
Domnívám se, že přeměna vyžaduje hlubokou znalost vlastní fysiologie, somatologie, histologie, biochemie a neméně hlubokou znalost o zvířecím druhu, ve který se mág proměňuje. Také znalost fyzikálních zákonů našeho světa, elementárních částic, transformace energie a to nezbytně, protože celý proces proměny je zřejmě energeticky náročný.
Jakákoli i drobná chyba například při změně struktury DNA by mohla zapříčinit nevratné zhroucení fysického těla.
Domnívám se, že zvěromágové, kteří svou proměnu provádí vědomě a i ve zvířecí podobě udržují kontinuitu své osobnosti, myšlení, vzpomínek a vlastností, stejně jako dlaci užívající lektvary na zachování "zdravého rozumu", mohou být důkazem, že duše se v lidském těle neváže k žádné části jeho fysis, že nesídlí ani v mozku ani v srdci, protože v těch dochází při přeměně ke změnám, zvlášť v mozku zásadním, které by jistě zapříčinily ztrátu částí tohoto souboru, který nazýváme duše.
Dlaci a tedy i zvěromágové jsou známi svojí provázaností s astrálním světem. Astrální protějšek bytosti v podobě jakési aury je svázán s jejím fysickým bytím bez ohledu na jeho formu. To mě vede ke spekulaci:
Pokud existuje pro všechny fysické formy jedné bytosti jeden astrální protějšek, nebo chcete-li jedna duše, je to pro dlaky, kteří svým dlactvím trpí, naděje. Domnívám se, že vydají-li se cestou vnitřního poznání a nebudou-li se sami sobě vzpírat, ale naopak svou dvojakou podstatu hluboce vnitřně přijmou, mohou ji skrze svou astrální podstatu rozumově ovládat, protože jejich duše je přenosná do jakékoli jejich fysické formy.

12. srpna 2007 v 10:13
LYKANTROPIE POHLEDEM VĚDY

Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.
Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí (»velmi netradiční« bylinné koupele čachtické paní představíme v některém z příštích čísel REGENERACE). Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.
Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá, že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti - schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.
Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.
12. srpna 2007 v 10:11
LYKANTROPIE A JEJÍ ODNOŽE

Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.
Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.
Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.
Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.
Tyto a mnoho jiných kriminálních případů údajné lykantropie měly na šíření víry ve vlkodlaky nemalý vliv. Soudy s těmito zločinci se těšily velkému zájmu obyvatelstva, vždyť nebylo běžné chytit »vlkodlaka«. Jsou však ale i jiné odnože vlkodlactví, které přispívaly k umocňování této pověry. V Anglii se například zjevovali černí psi, především v místech starých pohanských kultů, ale i jinde. Černý pes se například zjevil po prudké bouřce v kostele v městečku Bungay. Dva z věřících, kteří se uvnitř zrovna modlili, černý pes zabil a třetího těžce zranil rozsáhlým popálením. Mnoho předmětů poblíž kazatelny stačil přízrak ještě poničit a potom zmizel. Dnešní badatelé se domnívají, že popis řádění tohoto černého psa připomíná fenomén kulového blesku. Proč ale právě »černý pes« a nikoli »zářící pes«? To už prý zapracovala lidská fantazie…
Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v 19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Avšak nejvíc případů tohoto zjevení přece jen pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží prehistorické kamenné svatyně. Podobná místní legenda inspirovala později i A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.
Je zde ale ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Totiž případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly. Z literatury známe dva nejznámější prototypy - Tarzana a Mauglího. Jde o vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy nezískala zpět své lidství. Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky - pozn. aut.), mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce. Historie zná i další případy »divokých dětí«. V roce 1729 našli podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru. Živil se sběrem kořínků, kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kdyby nebyl nalezen, měli by v Německu asi o jednoho »vlkodlaka« více. Kolik podobných případů odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen odrazem podobné reality? Propojením mýtických tradic o zbožšťování vlků a skutečné, objektivně existující lykantropie? Zdá se, že to nelze vyloučit…
12. srpna 2007 v 10:07
DUCHOVNÍ ARCHETYP MINULOSTI?

Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.
Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.
Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.
12. srpna 2007 v 10:03
Medicína hledá vysvětlení
V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo…
12. srpna 2007 v 10:00
Vlkodlaci v moderní době
V moderní době se myšlenka vlkodlaků změnila podle potřeb filmového průmyslu a tento termín se začal používat pro úplně jiného tvora, než kterým vlkodlak původně byl, to samé se děje i ve fantasy literatuře (popř. jí inspirovaných RPG hrách) a hororech. Řadí se mezi lykantropy, tedy bytosti, které dokáží měnit svou podobu z lidské do zvířecí a to většinou za zvláštních okolností (buď působením magie, nebo po kousnutí jiným vlkodlakem pravidelně při úplňku).
Vlkodlak je prezentován jako téměř nezranitelný díky regeneraci, působí na něj pouze některé zbraně, nejčastěji stříbro a oheň.
Stejně jako v případě upírů, řada horrorů používá vlkodlaka jako jednoduché monstrum, snažící se bez nějakého specifického cíle pokousat co nejvíce lidí.
8. srpna 2007 v 15:09
8. srpna 2007 v 14:41
Jednorožci jsou bytosti s bílou srstí, postavou podobni koni. Údajně se vyskytují ve všech lesnatých oblastech severní Evropy. Jsou vybaveni léčivým rohem. Jejich mláďata se rodí se zlatou srstí a až v dospělosti se srst mění do stříbrna a pak do bíla.
Styku s lidmi se jednorožec vyhýbá, má velmi hbité nohy, takže se dá těžko chytit. Jednorožci jsou díky své síle, odvaze a rychlosti považováni za božskou bytost. Jejich roh, zářící zázračná zbraň na čele, je činí neporazitelnými a můžou být poraženi pouze lstí. K tomu je potřeba panny, která se pošle procházet se do oblasti, v níž se jednorožci pohybují. Jakmile ji jednorožec zpozoruje, lehne si pokojně k ní, položí si hlavu do jejího klína a klidně usne. Takto může být snadno přemožen.
Tak se stal jednorožec symbolem čistoty a vyobrazením archanděla Gabriela při lovu na jednorožce-jak je možno vidět na mnoha kobercích a miniaturách-symbolem Mariina neposkvrněného početí Kristova. Jako figura představuje také Kristus sám toho Nejčistšího z Čistých. Roh, žíně a krev jednorožce mají velice účinné kouzelné vlastnosti. Žíně se například vkládají do kouzelnických hůlek, roh je součástí některých lektvarů, krev udrží jakoukoli bytost při životě, i kdyby ji od smrti dělil
pouhý vlásek. Ten, kdo krev požije, však od té chvíle žije jen napůl a v zatracení, neboť zabít jednorožce je velká ohavnost, a tak tohoto způsobu používá pouze ten, kdo už nemá co ztratit.
Kvůli svému rohu je nadále symbolem královského vykonávání soudní pravomoci, protože svým rohem hubí viníky.
25. července 2007 v 16:30 | http://beautiful-mystic.blog.cz/0707/banner
Pegas existuje v mnoha barevných variacích podle plemene
Abraxaský - velmi silný obří bělouš , nejčetnější
Aethonské - kaštanový nebo jiný hnědák , oblíbený hlavně v Irsku a ve Velké Británii
Giranijský - šedý či stříbrný a obzvlášť rychlý
Thestralský - vraník nadaný schopnostmi zneviditelnit se , někteří kouzelníci věří že nosí smůlu , vzácný
Paint nebo Doublet - strakáč , údajně žije spíše v horských oblastech , poměrně vzácný
Sluneční nebo Golden - zlatý , objevuje se při východu a západu slunce , zářivý , létá od něj zlatý prach , vzácný
Butterwings nebo laicky Motýlí - velice mladý druh zaměřený na teplé nížina
Animix dlouze animal mixed - pegasi křížení s různými druhy zvířat
25. července 2007 v 16:21
PEGAS- kdo by neznal pegase, okřídleného koně, který je symbolem básníků, umělců a mnoha dalších....Pegas bývá zobrazen jako sněhově bílý kůň s křídly pokrytými ptačím peřím rovněž bílé barvy.
Tady je jedna ukázka z řecké mythologie,kde se také pravděpodobně objevila první zmínka:Pegas byl nádherný okřídlený kůň, který vyletěl z těla Perseem zabité Medúzy společně s obrem Chrýsaorem. Medúza totiž byla těhotná s Poseidonem - bohem moří a koní. Pegasa zkrotil korintský hrdina Bellerofontes za pomoci kouzelné uzdy darované mu bohyní moudrosti Athénou. Bellerofontes potom s pomocí Pegasa zabil obludu Chiméru chrlící oheň hned ze tří hlav - kozlí, lví a dračí. Tento úkol musel vykonat, aby očistil svou pověst od pomluv, které jej nařkly ze svedení Steneboli, manželky krále Proita z Argu. Hrdina vystřelil do Chiméry olověné šípy, které se v jejím vlastním žáru roztavily a obludu zabily. Pegas mu také pomohl pokořit sousední národy včetně Amazonek a stát se vojevůdcem v Lyku. Bellerofontes se potom cítil jako bůh a chtěl za pomoci Pegasa vyletět na božský Olymp. Zeus jej však za tuto troufalost smetl bleskem. Podle jiné verze pověsti Zeus přikázal Pegasovi, aby hrdinu shodil a Bellerofontes byl potom až do smrti chromý. Pegas pak pomohl Perseovi zachránit Andromedu.
Pegasové jsou stvoření nesmírně čistá a bezestná. Mají moc, která dokáže zničit nepřátele v pár okamžicích - začnou oslnivě zářit a kolem se nese andělský zpěv, v tu chvíli je prakticky neporazitelný a neúnavný. Dokáže utáhnout neskutečné břemeno a uletět obrovské vzdálenosti.
Známý okřídlený kůň patří do čtenářům Bestiáře také dobře známé rodiny
Medúsiny. Narodil se v okamžiku její dekapitace Perseem (zapomeňte na Souboj Titánů, který tuto část mýtu pojal velice volně), spolu s obrem a válečníkem Chrýsaorem, otcem matky mnoha známých oblud
Echidny.
Pegasos i Chrýsaor byly opožděnými následky jedné noci, jíž Medúsa strávila v Athénině chrámu s Poseidonem. Snad právě proto je Pegasos koněm.
Rychle běhající a rychle létající tvor se usídlil proti koňské přirozenosti ve vysokých horách, místa pobytu střídal, nejčastěji se vyskytoval na Parnassu a boiótijském Helikónu. Tam, v háji zasvěceném můzám náhodným klopýtnutím otevřel cestu na svět prameni Hippokréně, jeho oblíbeným napajedlem byl ovšem pramen Peiréné na Akrokorinthu. To bylo všeobecně známo, a tak byl u Pieréné lapen Sisyfovým vnukem Bellerofontem. Neobešlo se to samozřejmě bez pomoci bohů, v tomto případě Athény, která Bellerofontovi darovala zlatou uzdu.
Jiná verze příběhu ovšem říká, že od Athény dostal Bellerofontés Pegasa i s uzdou a další, že létajícího koně věnoval muži, (který se původně jmenoval Déliades a teprve poté, kdy zabil nějakého Bellera tak přijal přezdívku Bellerofontés), Poseidón, který byl prý ve skutečnosti pravým Déliadovým otcem. To se nám to pěkně zamotává, co?
V každém případě tu byl muž na létajícím koni, který měl pro lýkijského krále Iobata zabít příšeru jménem chimaira. Ve skutečnosti ovšem král věřil v to, že chimaira zlikviduje Bellerofonta, nápad to byl dobrý, ale Pegasovou pomocí nevyšel. Bellerofontés totiž z bezpečné výšky zasypal chimairu šípy a v závěru jí do tlamy vrazil na kopí připevněnou kouli olova. Byl to velice chytrý tah, horký dech nestvůry kov roztavil, roztavené olovo steklo do chimaiřina žaludku a spálilo jí vnitřnosti.
Pak následovaly další Iobatovy pokusy zbavit se Bellerofonta pomocí někoho jiného, jednomužná letecká jednotka zasahovala proti Solymiům a Amazonkám a poté proti pirátům, které vedl vzteklý válečník Cheimarrhos a kteří připluli na lodi, ozdobené na přídi lvem a na zádi hadem. Tedy znovu chimaira, tentokrát v realističtější podobě.
Nakonec se ukázalo, že podezření, pro něž chtěl král Bellerofonta zlikvidovat, není pravdivé a tak strávil hrdina zbytek života v poklidu a bohatství. Sláva mu stoupla bohužel do hlavy, na stará kolena se vypravil na Pegasovi až na Olympos. Diovi se to ovšem nelíbilo a Bellerofonta shodil ze sedla, Pegasos ovšem do sídla bohů dorazil a sloužil pak Diovi jako nákladní zvíře, vozil jeho blesky. A dostal se na nebesa v podobě souhvězdí.
Tolik mýtus. Skutečnost představuje Pegase jako měsíčního koně, jehož pomocí kněžky přivolávaly déšť, podobným zvířetem je i hřebec Árion.