close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 


I and literature

Kdo že to jsem?

10. července 2008 v 19:44
".. Vzpříměně jsem se posadila na posteli. Asi jsem se potřebovala uklidnit. Chvilku jsem uvažovala, co udělám´, hleděla jsem na bílou stěnu před sebou. Odděluje mi ložnici od obývacího pokoje. Něco na ní chybělo.." "A můžete si vzpomenout, co chybělo.." "Byl.. byl to.. nebo.. byly to.. nevím," vysoukala jsem ze sebe zkroušeně. "To je v pořádku, pokračovat budeme zase zítra."

~ Na jednu stranu se tu ke mě chovají vstřícně a mile, ale na stranu druhou mě strážci odvádějí do pokoje jako bych nebyla svéprávná (nebo snad opravdu nejsem?) ~

/Slyšíš mě Gabriello? Vnímáš mě?/
"Dej mi už konečně pokoj!" Zařvala jsem zoufale a výhružně zároveň.
/Já ti neubližuju Gabriello, to ty sama./
"Já už nechci! Ne! Nech mě být"

Za obzorem

21. června 2008 v 22:05 | Mein
Se slzou na víčku
černých očí,
jak tma anebo temnota.
Pomalu odplouvá,
svět se točí,
co si to namlouvá..
--- vždyť ---
Svět je plnej bláznů.

Tak už to chodí

11. dubna 2008 v 17:11
Na hlavní ulici Paříže byl obchod ža jehož výlohou stálo osm porcelánových panenek.. Sedm z nich mělo krásné načechrané šaty, kloubouček pod kterým se skrývaly krásné kadeřavé vlasy a paraplíčko, za kterými se každý den stavovalo několik lidí, ale žádný z nich neměl tolik peněz aby si mohl dovolit jejich koupi, ale žádný z nich ani pohledem nezavadil na osmou panenku v laciném oblečení, se šátkem na hlavě a koštětem místo paraplíčka.. Po zavírací době, krátce po šesté se všech sedm dam sešlo u večerní kávy, povídaly si o všem možném, ale osmou panenku k sobě nikdy nepřizvaly. "Mohla bych jít k vám?" "Ne, jsi moc.. moc obyčejná, nehodíš se k nám" Ale jednoho dne se štěstí umálo. Na poličku s panenkami postavili panáčka v černém saku a kalhotech s hůkou a cilindrem. Namalovaný byl tmavší pleťovou barvou, takže působil jakoby pocházel odněkud z jihu (snad ital) a na(ne)štěstí ho postavily mezi osmou a sedmou panenku. Ze začátku to vypadolo, že svým milým chováním má osmá panenka aspoň nějakou šanci, ale když pozvalo sedm ostatních panáčka mezi sebe.. Nyní za výlouhou stojí osm porcelánových panenek a jeden porcelánový panáček..Šest z nich v krásných šatech s klouboučkem a paraplíčkem, sedmá celá v bíém a zavěšena na ženichovi a osmá soužící se porcelánovou láskou k někomu, koho nemůže nikdy mít.. Připadala si jak popelka a jejích sedm sester, ale proč si v tom případě nevybral ji? Protže šťastný konec v reálném světě prostě neexistuje..

Pár výstřelů odrážejících se v zrcadle

16. března 2008 v 16:31
"Závod začne za 4 minuty" Popošlapávala jsem před pokladnou a prohlížela si obrázky koní a popisy jejich úspěchu.."Tak na koho vsadíte?" Zeptala se ženská za přepážkou se strojeným úsměvem a naučeným textem, který papouškuje všem lidem stále dokola.. "Vsadím na.." Pohledem jsem ještě jednou sjela tabulku vítězů "..na LaPhere" Vytáhla jsem peněženku a vyndám jsem z ní několik bankovek.. Poslední možnost jak zbohatnout.. "Jasným favoritem je ale.." "Žádné ale.. Sázím na LaPhere" "Dobře.. Jen jsem vám chtěla pomoci.." "To je dobré.." Usmála jsem se a vzala od ní ticket.. Usadila jsem se někde uprostřed řady na volné místo a začla sledovat jak si koně vedou za startovní čarou před začátkem závodu.. Koukám na zářivě bílou klisnu.. Hřívu má smotanou do malích culíčků aby jí nepřekážela v běhu.. Jezdec pyšnící se na svém drese číslem 4 už netrpělivě vyčkává na začátek.. Svou nervozitu předává i na klisnu, která neohrabaně prohrabuje hlínu pod sebou.. LaPhere je nervozní.. Narozdíl od hnědě zbraveného hřebce těsně vedle ní.. Klidně vyčkává.. Už bych přešla k hodnocení žokeje, ale přerušil mě zvuk reproduktoru.. "10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, START" zařval mi přesně v tom samém okamžiku někdo do ucha, že jsem málem ohluchla.. Otočila jsem se na toho hulváta "Mohl by jste se mi aspoň omluvit!" Zařvala jsem, že mi vyscchlo v krku a odešly mi hlasivky, ale účel to stejně nesplnilo.. Otočila jsem se tedy zpět do arény.. V popředí viděla dva koně.. Jeden, již dříve zmiňovaný, hnědák Teremisso a hned v těsném závěsu několikanásobný vítěz, uhelně černý kůň s číslem 8 a jménem Monte Blance.. Jasný favorit, který již několikrát vyhrál.. LaPhere si nevede špatně drží se mezi skupinkou koní s nadějí uplatnit se na 3. místě.. Před námi je 1. překážka, kde ti opravdu nejhorší vypadnou a neztěžují tak závod ostatním.. Fanoušci jsou jak pomatení, přeřvávají jeden druhého a snaží se prosadit svůj názor.. Pozornost obrátím zpět ke koním a tím zjistím, že po 3. překážce už zbyla jen malá hrska vyvolených.. Monte Blance vedoucí na prvním místě.. Teremisso, který se značně pohoršil a zpozdil se asi o 2 vteřiny.. LaPhere těsně za nimi a několik málo dalších snažících se vybojovat alespoň nějaké umístní.. Po dalších několika minutách se závod začíná uchylovat ke konci stála ještě není jasné kdo vyhraje, ikdyž do vedoucí pozice se dostává Teremisso.. Nájednou někdo vytáhne zbraň a několikrát vystřelí do vzduchu vyřvává při tom nějaké jméno, které přes ten hluk stejně není slyšet.. Lidé najednou úplně zmlkli.. Nikdo nevydal ani hlásku.. Bylo slyšet jen řehtání koňí.. Monte Blance se najednou vzepjal a schodil žokeje někam na zem.. Výstřel ho natolik vyděsil že uběhl ještě dalších 10 metrů.. Poté se podíval na jednu stranu do arény a na druhou do hlediště.. Nějaký leský předmět mu zasvítil do oči a v tom okamžiku už si prorážel cestu hledištěm.. Lidé se schovávaly pod sedačky a všude možně.. Rivalita mezi nimi a panická hrůza z toho rozčileného tvora působila jako nezastavitelná nemoc šířící se čím dál víc.. Lidé se vyhazovali z ukořistěných míst a nechávali ostatní napospas jejich vlastnímu osudu.. V hledišti panoval strach a šílenství.. Lidé se překřikovali, kůň byl nezastavitelný, panika zaujmula své postavení.. Nikdo se neodvážil Monte Blanca zastavit..

/Toho dne bylo v aréně asi 1500 lidí z toho 46 zemřelo a dalších 700 bylo zraněních.. Monte Blance, několika násobný šaapión a vítěz většiny závodů, musel být odborně utracen.. Pravý viník však nebyl nikdy nalezen../

Tiše jako kapky deště..

13. března 2008 v 18:46
Naposledy políbila jeho fotku.. (věděla, že už ho nikdy neuvidí..) a šla spát.. Dlouho nemohla usnout a v hlavě se jí honilo několik myšlenek.. Nakonec přecejen usnula..Něco se jí zřejmě zdálo.. Posadila se na postel, podívala se z okna a vydala se ke dveřím.. Zašmátrala na věšáku po klíčích, nikde.. Prošla celý byt, ale nevěděla kde je hledat.. Vzala tedy máminy klíče a nahmatala správný klíč na odemčení dveří.. Odstranila řetízek.. A vyšla náměsíčným krokem k nedaleké dálnici.. Naposledy si pozorně prohlédla nebe a vykročila naproti přijíždějícímu kamiónu.. Světla reflektorů, troubění a prudký náraz jí omráčil..

Najednou se jí zatemnělo před očima.. Cítila kapky deště propadájící jejím průhledným tělem, když přicházela k hlavním dveřím velkého domu.. (připomínal jí domy, které znala z horoů.. Několik pater vysoký jakoby zámek se starobylými okny a tmavou střechou) Podívala se na nápis nade dveřmi "SMRT".. Usmála se, vzala za kliku a dveře se hlučně otevřely do mrtvolného ticha.. Obdivovala staré sochy a portréty slavných zemřelých.. Vešla rovnou chodbou do velkého sálu z kterého vedlo několik dalších dveří.. Pozorně si prohlédla štítky aby věděla kam má zamířit.. "ZABITI NEHODOU" "ZAVRAŽDĚNI" "NEMOCNÍ" "STAŘÍ" "SEBEVRAHOVÉ" tam by měla jít, ale ona šla do dveří s napisem "ZABITI NEHODOU", kde by měla být osoba vyobrazená na fotce.. Rozešla se sebejistým krokem a předsoupila před další dveře a nápisy "UTONUTÍ" "AUTONEHODA" atd.. Vydala se směrem kde tušila, že by ho mohla najít.. Rozešla se dlouhou tmavou halou až k posledním dveřím.. Otevřela je.. Uviděla několik stejných jako je ona.. Ikdyž se trochu odlišovali.. Byli více průsvitní.. Všichni se na ní podívali zvláštním pohledem.. "Co tu chceš" "Sem nepatříš" "Hledám.." podívala se na všechny přítomné a hledala známou tvář.. Pohlédla na přírak podobající se tomu na fotce "..tebe" .."Bež, ještě máš čas.." "Ale já nechci.. Přišla jsem za tebou" "Ale ty ještě můžeš žít.. Já už ne.. Nevzdávej to.." "No právě.. Ty už ne.. A proto jsem to udělala" "Běž a žij" Znělo to jako rozkaz i prosba v jednom.. Podívala se znovu na jeho průhlednou tvář a do těch průhledných očí a pak se rozodla..

"Pane doktore, pane doktore.. V noci sem přivezli mou dceru, co je s ní..?" Ptá se její matka hned po tom co zjistila, že je jí dcera v nemocnici.. "Vaše dcera je..

Život je nefér..

17. ledna 2008 v 21:34
Je pochmurný den, prší, je mráz.. A několik lidí se sešlo na pohřeb nezletilé dívky.. Její jméno není důležité, není známé a stejně by vám nic neřeklo... Její život je stejně bezvíznamný.. Ale její příběh vám řeknu.. Měla v životě smůlu.. Nebo štěstí?? Byla taková nevýrazná osobnost.. Byla sice milá, hodná, veselá, ale velice stydlivá.. Nemihla se jen tak s někým seznámit.. Tím pádem neměla moc přátel, ale ty co měla byli opravdoví.. Ovšem jak šel čas přátelé se začaly odstěhovávat a bylo jich najednou míň a míň.. Pak jednou někde potkala JEHO.. Zamilovala se do NĚHO... Ale nikdy neměla odvahu jít za ním a říct mu co cítí anebo HO alespoň poprosit o telefoní číslo.. Začala být strašně sama.. ON jí ignoroval, když šel kolem ani se na ní nepodíval.. Byla smutná a jednoho dne i omdlela.. Říkala si, že to nic není, ale když se jí to stalo podruhé a potřetí, zašla k doktorovi.. Ten pro ní neměl dobrou zprávu.. "S lítostí vám oznamuji, že máte srdeční vadu" "To, to znamená co??" "Že by jste měla být v klidu a nemít žádná překvapení, jinak můžete umřít".. To jí na dobré náladě nepřidalo, začala chodit jako tělo bez duše a myslela jen na NĚJ. Když zase jednou, ve chvilce zoufalství, seděla a přemýšlela, přišla za ní kamarádka. "Co ti je?? Si v poslední době jiná,.. Smutnější.." "Viš, život je nefér, nikdo mě nemá rád.." " A to jako já jsem vzduch??" "Né, já nemyslím takhle rád, já myslím víc než rád.." " To si jenom myslíš.." " Cože?? Ty o někom víš??" "Hm.. Jo.." "Kdo?? Povídej!!" "Ne.. Já nemůžu, slíbila jsem to.." "Je od tebe milé, že mě chceš podpořit, ale tímhle mi nepomůžeš.." "Ale já mluvím pravdu.. Jak ti to mám dokázat??" "Řekni jeho jméno" "Hm.." Přikývla kamarádka a vyslovila JEHO jméno.. Ona byla tak šťastná a přejvapena, že to její srdce nevydrželo a na místě zemřela.. Ano, život je nefér.. A já tu teď stojím mezi hrstkou známích, poslouchám faráře a mlčky hledím na tu rakev.. A ta rakev je má..
 
 

Reklama
ff ff