13. dubna 2007 v 16:03
Métis žila blízko Ókeanových proudů, tam ji také navštívil
Zeus, když dospěl a pojal úmysl svrhnout
Krona. Métis mu poradila, aby navštívil matku země
Rheiu a požádal ji, aby z něho udělala Kronova číšníka. Pak podle Métidiny rady smíchal medový nápoj s dávidlem a to podal Kronovi. Pak už Kronos zvrátil všechny Diovy bratry a sestry v pořadí
Poseidón,
Hádés,
Héra,
Démétér a
Hestiá.
Později nejvyšší bůh
Zeus zatoužil po Métis, ta mu v různých proměnách unikala, nakonec však byla polapena a otěhotněla. Objevila se však věštba, že se narodí moudrá dcera a bude-li mít Métis další dítě, pak to bude statečný syn a ten svrhne Dia stejně jako on svrhl svého otce
Krona.
A tak Zeus omámil Métis sladkými slovy a poté ji spolkl, takže od té doby ji nikdo nespatřil, i když on sám tvrdil, že ona na něj z břicha mluví. Po čase přišla na Dia krutá bolest hlavy. Na pomoc mu přispěchal bůh
Hermés, donutil
Héfaista nebo
Prométhea přinést klín a palici. Těmi udělali do Diovy lebky skulinu a z ní vyskočila Athéna v plné zbroji. Athéna byla potom jeho nejmilejší dcerou, se kterou rád pobýval, radil se s ní a její rady uznával.
13. dubna 2007 v 16:01
Poseidón je
starořeckým bohem moře a vodního živlu. Je to syn
Kronův a
Rheiin, ale hned po narození byl svým otcem pozřen stejně jako jeho bratři a sestry, kromě nejmladšího
Dia, který když dospěl, donutil otce všechny děti vyvrhnout.
Poseidón dostal od
Kyklopů trojzubec, který se stal jeho nástrojem a zbraní, sloužil mu k rozpoutání bouří a zemětřesení. Při dělení světa mezi tři Kronovy syny mu připadla mořská říše.
Poseidónovou manželkou je
Amfitríta, ale zaplétá se postupně s mnoha jinými ženami, jak bohyněmi, tak smrtelnicemi, a má s nimi nesčetné potomky. Poseidón je otcem mnoha řeckých héroů a mýtickým předkem četných královských rodů.
Staří Řekové obětovali Poseidónovi býka a koně, protože tato pozemská zvířata symbolizovala dravost, násilí, ale také plodivou sílu.
Římané ztotožnili Poseidóna s bohem
Neptunem.
13. dubna 2007 v 16:01
V řecké mytologii je
Hádés (2.pád Háda, řecky též Plútón, latinsky
Plútó, Άδης) bůh podsvětí. Je nejstarším synem
Titána Krona a jeho manželky
Rheii. Po narození ho Kronos pozřel, protože se bál, že ho některý ze synů zbaví vlády. Když ho bratr
Zeus z útrob Krona spolu s jeho dalším bratrem
Poseidonem po velkém boji osvobodil, Hádovi po dělení světa připadla říše mrtvých. Hádés unesl do podsvětí
Persefonu a učinil z ní svou manželku a spoluvládkyni nad říší mrtvých. Hádés nebyl mezi bohy oblíben a své sídlo zpravidla neopouštěl. Do věcí mezi nebem a zemí se příliš nepletl, věděl, že "každý musí dříve či později vejít do Hádovu domu, jak se jednou zrodil na svět".
Z obětních zvířat měl nejraději černé ovce, při jejich zabíjení se však obětující musel dívat jinam. Ze stromů mu byl zasvěcen cypřiš a z květin narcis.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skr"; showTocToggle(); } //]]>
Říše mrtvých
Říše mrtvých se také někdy podle svého vládce nazývá Hádés. Skrývá se v hlubinách země a nepronikne do ní paprsek slunečního světla. Tvoří ji bezútěšná rovina a protéká jí pět řek:
Styx, řeka nenávisti,
Acherón, řeka nářku,
Kókytos, řeka zármutku,
Pyriflegethón, ohnivá řeka,
Léthé, jejíž vody dávají zapomenout na vše pozemské. Na západě prý byly Élysejské nivy, kde byli duchové spravedlivých, někde v hlubinách byl
Tartaros, kam
Zeus uvrhl své protivníky, a dále tam byl
Erebos, kde měl Hádés svůj palác a kde vládl s manželkou
Persefonou. Cesty, kudy se dostávali duchové mrtvých do Hádovy říše, vedly temnými propastmi. Jedna z nich byla u mysu Tainaru na jihu Peloponnésu, další v attickém Kolónu, nebo pod Etnou na Sicílii, či v nejzazším západě, kam už nedopadaly paprsky slunce. Vstupní bránu do podsvětí hlídal trojhlavý pes
Kerberos. Přicházející pouštěl dovnitř, ven nepouštěl nikoho. Z brány vedla cesta k vodám Acherontu, kde převážel mrtvé za peníze stařec
Charón. Každý zemřelý putoval před Hádův trůn, kde seděli soudci zemřelých, Diovi synové
Mínós,
Rhadamanthys,
Aiakos. Většina mrtvých se v podobě stínu potulovala bez radosti a žalu po louce s květy asfodelu. mezi ně patřil například i
Achilles.
Podsvětní bohové
Mezi podsvětní bohy patřily především :
- Thanatos - bůh smrti v černém plášti a mrazivými křídly, který uchvacoval duše umírajících
- Kéry - které hubily muže na bojištích a vysávaly jejich krev
- Empúsa - přepadala a vraždila lidi na křižovatkách
- Lamia - zabíjela matkám děti ve spánku
- Hekaté - trojtělá a trojhlavá, která vládla nad příšerami
- Hypnos - bůh omamného spánku,
- Erínye - neúprosné bohyně kletby a pomsty
Hrdinové a podsvětí
13. dubna 2007 v 16:00
Héra je nejvyšší starověká řecká bohyně, patřící do olympské dvanáctky. Je sestrou a zároveň manželkou Dia a patronkou manželství a zrození.
Byla uctívána přibližně v letech 800 před Kristem (možná i dříve) až do všeobecného přijetí křesťanství. Její postavení je krajně netypické, zastupuje vlastně nejvyšší bohyni (ženské pohlaví), ale přitom její moc nikoli, stejně tak se nám mýty ukazují Héru jako velmi rozporuplnou osobnost. V římském
pantheonu je jejím protějškem bohyně
Iuno. Mezi její schopnosti patřilo měnit podobu, viděla do budoucnosti. Vládla mlhám, bouřím, bleskům.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skr"; showTocToggle(); } //]]>
Božský původ a vztahy k ostatním bohům
Ze třetí generace bohů se Rheie a Kronovi narodila jako první. Její bratr Zeus se podle mýtu proměnil v malého ptáčka, svedl ji a poté si ji vzal. Porodila mu syna Area, toho však ani jeden z nich, stejně jako ostatní
Olympané, neměli příliš v lásce. Dalším je
Hefaistos, ale podle některých tradic, ho Héra zplodila sama, na truc Diovým záletům. Někdy se také zmiňuje bohyně věčného mládí
Hébé a
Eileithya. O jejich otcovství není také zcela jasno. Mezi Héřiny vlastnosti rozhodně patřila žárlivost, která se projevovala nejen k ženám, s kterými ji Zeus podvedl ale i k následným potomkům. Zvláště slavným se stalo její pronásledování Hérakla.
Atributy, emblémové zvíře, zobrazení
Zobrazována byla jako velmi důstojnou dámu. Jejími emblémovým zvířetem byl páv, někdy kukačka a jeřáb. Mezi atributy patřilo žezlo, obětní miska, granátové jablko.
Slavnosti
Heraia - novoroční slavnosti, kdy k jejímu chrámu přijížděli na voze, taženém voly. Ohňové slavnosti v Boiótii, které připomínaly obětování Plataei, Diovy milenky (slavnosti se konaly každé čtyři roky pod Olympem).
13. dubna 2007 v 15:56
Démétér a Persefona
Její otec Kronos ji spolkl stejně jako předtím její sourozence
Hestii,
Héru,
Háda a
Poseidóna. Vedl ho k tomu strach, že jeho děti se mu vzepřou a zbaví ho moci. Jako božské bytosti v něm přežívali až do doby, kdy je vysvobodil jejich nejmladší bratr
Zeus. Jeho matka Rheia ho porodila v tajnosti na
Krétě a Krona ošálila kamenem zabaleným v plenkách.
Když Zeus dospěl, postavil se otci, donutil jej vydat ze sebe všechny své děti. Zeus se prohlásil nejvyšším bohem. Démétér vzal k sobě na
Olymp, dal jí na starost péči o plodnost země, o rolnictví. Naučila lidi obdělávat pole, usadit se místo kočování na jednom místě a dala jim tak nový způsob života a stanovila jeho zákony.
Diovi se Démétér líbila, usiloval o její přízeň, dokonce zabil bleskem thessalského krále
Íasióna, kterému Démétér dala syna
Plúta. Démétér nakonec Diovi porodila dceru
Persefonu; někdy bývá nazývána Kora.
Když jednou byla Persefona se svými družkami, otevřela se před ní zem, vynořil se bůh podsvětí
Hádés a v mžiku s ní zmizel v hlubinách. Démétér hned spěchala na pomoc, ale nenašla ani stopu. Bloudila devět dní po celém světě, až se nakonec od boha slunce
Hélia dozvěděla, co bylo. Hned se vypravila za Diem na Olymp a žádala o pomoc. Ani Zeus však nemohl Háda donutit k vrácení Persefony matce, protože si ji mezitím vzal za manželku a dal jí ochutnat jádra granátového jablka. A tím jí zavřel cestu zpátky na zem - kdo něco v podsvětí snědl, nemohl se už vrátit nahoru.
Démétér z velkého žalu se uchýlila do ústraní do svého chrámu v
Eleusíně. Seslala na zemi neúrodu, zato zase lidé přestali bohům obětovat. Nakonec musel Zeus zakročit: donutil Háda, aby propustil Persefonu na svět vždy na dvě třetiny roku a zbylou třetinu bude ona trávit v podsvětní říši. A tak se stalo, že na podzim je Persefona dole - rolník osévá pole. Na jaře Persefona přichází ke své matce, příroda se probouzí, rozkvétá, zraje, lidé sklízejí úrodu.
Prý prvním člověkem, který se učil pěstovat obilí, byl
Triptolemos, jehož otec král eleusínský
Keleos se svou manželkou poskytli přístřeší v době jejího největšího smutku po dceři. Démétér Triptolemovi ukázala, jak orat, darovala mu obilná zrna a on se poté stal učitelem zemědělství všech národů. Jeho bratru
Démofoóntovi zase přinesla věčnou slávu. Za to jí král Keleos postavil v Eleusíně velkolepý chrám.
K poctě Démétér se konaly velké náboženské slavnosti, tzv. velké mystérie. Trvaly devět dní, vždy na přelomu září a října.
Deméter "bohyně světa"
Řecko - v Římě zvaná Ceres 16 * mateřství * sklizeň * tajemství
Moderní archetyp: Matka, jejíž svět se točí jen kolem jejích dětí.
SYMBOL: Pšeničný nebo obilný snop - pluh - srp - Venušin pahorek
Mezi její symboly patří převrácený trojúhelník, používaný jako znázornění ženských genitálií. Podobá se písmenu delta řecké abecedy. Její jméno Demeter znamená "matka". Tento tvar, představující ženské genitálie jako bránu zrození, smrti i sexuální rozkoše, měly vstupní dveře do hrobek. Tak byl symbolicky znázorněn návrat do lůna Matky.
S Démétér souvisí i zasvěcování do eleusínských mystérií. Mnoho z rituálů, které byly součástí jejího kultu, převzalo pozdější křesťanství, jako například přijímání chleba (hostie) jako symbolu Kristova těla, pití vína jako symbolu krve Spasitelovy. Součástí eleusínského kultu však zřejmě byly i sexuální rituály.
Její archetyp je živý i dnes ve formě pečující a ochranitelské mateřské náruče. Když je matka jejího typu dětmi opuštěna, cítí se oloupena a ztrácí smysl života.
Poselství
Zdá se, že nyní je vaším úkolem objevit v sobě mateřskou pečující stránku ženství. Vaše citová podpora a vyspělost má moc druhé potěšit a dát jim víru, kterou teď potřebují.Život se zde odehrává na své nejzákladnější úrovni.
Aby byl zachován, je člověku třeba potravy, příbytku a citové podpory. Pokud se vám těchto zásadních atributů k zachování života nedostává, požádejte Démétér o pomoc.
13. dubna 2007 v 15:55
Otec Kronos ji pozřel, stejně jako její sourozence kromě Dia. Chtěl tak zabránit, aby proti němu povstali a zbavili ho vlády. To se povedlo Diovi, který se před Kronem ukrýval a pak ho lstí donutil všechny sourozence vyvrhnout.
Jako bohyně domácího krbu se stala rovněž ochránkyní tiché a svorné domácnosti a také bohyní pronásledovaných a vyhnaných.
Jejím symbolem byl oheň.
13. dubna 2007 v 15:54
Kronos (
starořecky Κρόνος, Krónos) je v
řecké mytologii podle Pelasgického mýtu o stvoření světa synem
Eurynomé a hada
Ofióna. Spolu s
Rheiou byl jako každý z
Titánů přidělen jedné z hvězdných mocností, v jeho případě to byl
Saturn. Podle Homérského mýtu o stvoření světa byl nejmladším synem řeckých bohů
Urana a
Gaie. V římské mytologii se nazývá
Saturn (
latinsky Saturnus).
Jeho název byl v antické lidové etymologii již velmi brzy ztotožněn s bohem času Chronosem, což je ale etymologicky nesprávné. Zpočátku se jednalo o dva různé bohy, kteří pak v mnoha podáních spolu splynuli. Otázka správného původu slova je sporná, snad je odvozeno od slova kraino. Pravděpodobnější ale je, že název má předřecký původ a podobně také kult Kronose byl převzat z předřecké tradice
V řecké mytologii a raných mýtech
Saturn požírající svého syna na obraze
F. Goyi Gaia se stala manželkou Úrana, když ovládl svět a zplodili dvanáct potomků,
Titánů jménem
Ókeanos,
Koios,
Kríos,
Hyperíón,
Íapetos a Kronos a Titánky jménem
Theia,
Rheia,
Mnémosyné,
Foibé,
Themis a
Téthys.
Úranus své potomky nenáviděl a své další potomky
Hekatoncheiry dokonce svrhl do
Tartaru. Za to jejich matka Gaia své děti vyzývala, aby otce vlády zbavili, ale jediný Kronos jí vyhověl. Gaia ho vyzbrojila srpem z pazourku a Kronos tímto srpem ve spánku svého otce zbavil mužnosti, prohlásil se za vládce světa a své sourozence přiměl, aby mu sloužili. Z krve, která kapala ze zmrzačeného Úrana na zem se po spojení s Gaiou zrodily obři
Giganti a (podle některých autorů) bohyně pomsty
Erínye. Posledním Úranovým potomkem byla podle
Hésioda bohyně lásky
Afrodíté, zrozená z jím oplodněné pěny.
V jiné verzi tohoto mýty nesvrhl Kronos Úranose, ale velikého hada
Ofióna. Následně pak osvobodil svět z otroctví a jistý čas mu spravedlivě vládl.
Po svržení Úranose se Kronos stal vládcem veškerenstva. Znovu uvěznil Hekatoncheiry a nechal je hlídat žalářnicí jménem
Kampé. Manželkou mu byla jeho sestra
Rheia. Jeho dětmi byly
Hestiá,
Démétér,
Héra,
Hádés,
Poseidón, které všechny spolknul z obavy, aby se historie neopakovala a jeho vlastní děti ho v budoucnosti nezbavily vlády.
Nejmladší
Zeus Kronově hrozbě unikl díky Rheině lsti. Před Diovým narozením odešla na ostrov
Krétu, tajně porodila v hluboké jeskyni hory
Dikté a Kronovi místo novorozence dala kámen zabalený v plenách. Totéž se podle některých pověstí stalo i s Poseidónem, kdy však Kronovi místo dítěte bylo podstrčeno hříbě. Většinou se však uvádí, že Poseidón byl spolknut podobně jako jeho sourozenci.
Dia se ujaly
nymfy Adrásteia a
Ídaia, krmily ho medem a mlékem božské kozy
Amaltheie. Na stráži stáli
Kúréti, horští démoni. Ti měli za úkol působit údery svých mečů do štítů při pláči malého Dia takový hluk, aby ho Kronos nemohl zaslechnout. Podle jiné pověsti ho nymfa
Adamanthea uložila do zlaté kolébky, kterou pak zavěsila na strom, aby ho Kronos nemohl nalézt ani na nebi, ani na zemi, ani na moři. Jiná verze pověsti tvrdí, že Zeus byl vychováván svou babičkou Gaiou.
Když Zeus dospěl, pomstil se otci. Na radu
Titánky Métis a s pomocí bohyně
Rhei se stal Kronovým číšníkem. Pak podle Métidiny rady smíchal medový nápoj s dávidlem a to mu podal. Pak už Kronos zvrátil všechny Diovy bratry a sestry, sourozenci se spojili a dali se do boje. Zeus osvobodil
Hekatoncheiry, získal na svou stranu
Kyklópy i některé
Titány a po desetiletém lítém boji Krona přemohl a svrhl ho do
Tartaru.
Tak skončila Kronova vláda. Některé verze uvádějí, že se Kronos před pádem do Tartaru zachránil a žil pod jménem
Saturnus v
Itálii. Začala vláda nejvyššího boha
Dia, která vytrvala až do konce světa řeckých mýtů.
O dřívějších verzích o Kronovi, z dob než zlidovělo uctívání Dia, se myslí, že mají souvislost se
semitským božstvem
Ba`al Hammon. Původ mýtu o Kronovi pojídajícím své děti pochází z nejranějších forem náboženství, kdy jako Ba`al Hammon byl někdy uctíván
Moloch, kterému byly přinášeny dětské oběti, které shořely uvnitř sochy Ba`al Hammona.
Zpráva připisovaná podle
Eusebia pololegendárnímu současníku
Trojské války,
fénickému dějepisci
Sanchuniathonovi, tvrdí že Kronos byl původně
kanaánský vládce, který založil
Byblos a byl postupně zbožštěn. Tato verze udává střídavě jména jako
Elus nebo
Ilus a uvádí, že ve 32 roce jeho vlády vykastroval, zabil a zbožštil svého otce jménem Epigeius nebo Autochthon, "kterého později zvali Úranem".
Kronos je znovu zmíněn v
Sybiliných věštbách, zvláště knize tři, která jmenuje Krona, 'Titána' a
Iapeta, tři syny Urana a Gaie, z nichž každý obdržel třetinu Země a Kronos se stal králem nade vším. Po smrti Urana se Titánovi synové pokusili zlikvidovat Cronovy a Rheiny mužské potomky hned jakmile se narodí, ale Rhea v
Dodoně v tichosti porodila syny Dia, Poseidona a Háda. Ty pak poslala do
Frýgie, aby tam byli vychováni. Jakmile se to dozvěděli, uvěznilo šedesát Titánových lidí Krona a Rheu, což se stalo příčinou vyhlášení první války proti nim jejich syny.
Lidé později jeho vládu idealizovaně nazývali zlatým věkem. Následkem jeho spojení se zlatým věkem byl Kronos uctíván jako bůh žní, který dohlíží na plodiny, přírodu a zemědělství. Byl obvykle zobrazován se srpem, kterým měl ve zvyku sklízet plodiny a který byl také zbraní, kterou vykastroval a sesadil Urana. V
Athénách, dvanáctý den každého měsíce, se konala slavnost zvaná Kronia na počest Krona a oslavující žně. Kronos byl také ztotožňován v klasickém starověku se
Saturnem.
Řekové nestavěli Kronovi žádné chrámy a ani jinak mu neprojevovali žádnou zvláštní úctu.
V římské mytologii a pozdější kultuře
Zatímco Řekové považovali Krona za představitele nepořádku a chaosu a věřili, že olympští bohové na svět přinesli období míru a pořádku poté, co se zmocnili vlády na zlomyslných Titánech, měli Římané na prvotní bohy příznivější pohled. Ačkoli římský bůh Saturn byl sloučen s Kronem, měli Římané Saturna raději než Řekové Krona. Zatímco Řeky byl Kronos považován za kruté a bouřlivé božstvo, jeho živelnost se stala u Římanů víceméně neškodná a začal být spojován se zlatým věkem a posléze i s "lidským časem", kalendářem, ročními obdobími, přičemž byl odlišován od vlastního ztělesnění času - Chrona. Zatímco Řekové Krona převážně opomíjeli, považujíce ho za pouhý mezistupeň mezi Úranem a Diem, v Římském náboženství a mytologii zastával důležitější úlohu;
Saturnálie byly slavnosti vyhrazené k jeho poctě a v raném římském království také víme o nejméně jednom chrámu zasvěceném Saturnovi.
Je důležité si uvědomit, že mnohá starověká města žila v klasických dobách v izolaci, a tak mnohé mýty a pověsti byly rozvíjený a přizpůsobovány pro danou oblast. Teprve rozvoj technologie dovolil provádět kulturní výměnu mezi lidmi a podporoval tím tvorbu jednotného pohledu na vesmír. Také by se slušelo poznamenat, že takový vývoj se neomezuje pouze na řecko-římskou kulturu. Historické dokumenty ukazují, že se to týkalo hlavně citově zabarveného náboženství.
Stejně jako významu Krona pro Římany, měla zpětně jeho římská varianta, Saturn, velký vliv na západní kulturu. Podle blízkovýchodní tradice byl sedmý den v židovsko-křesťanském kalendáři
latinsky nazáván
Dies Saturni (Saturnův den), který se pak po úpravách stal zdrojem pro
anglický název soboty (
Saturday). Astronomický název planety Saturn má také původ u Římanů. Byla považována za sedmý objekt, který byl nejzevnější z objektů ještě pozorovatelných pouhým okem.
V kultuře
Ve starověku nebyl u Řeků Kronos příliš uctíván a tím pádem ani zobrazován. Jen na několika vázách a jednom reliéfu v Kapitolském muzeu je možné nalézt jeho vyobrazení. Dále se ještě ve Vatikánských muzeích nachází torzo antické sochy Krona z blíže neurčené doby.
Z novověku jsou pak nejznámější obrazy malířů
Petera Paula Rubense a
Francisca Goyi, shodou okolností oba dva umístěné v
Madridské obrazárně
Prado. Rubensovo dílo se nazývá
Saturn pohlcující jedno ze svých dětí a Goyovo
Saturn požírající vlastní dítě.
12. dubna 2007 v 17:38
Rheia byla v
řecké mytologii podle Pelasgického mýtu o stvoření světa dcerou
Eurynomé a hada
Ofióna. Spolu s
Kronem byla jako každý z
Titánů přidělena jedné z hvězdných mocností, v jejím případě to byl
Saturn. Podle Homérského mýtu o stvoření světa byla nejen
Kronovou manželkou, ale i sestrou, měli stejné rodiče i jako ostatní
Titáni -
Úrana a
Gaiu.
Gaia se stala manželkou Úrana, když ovládl svět a zplodili dvanáct potomků,
Titánů jménem
Ókeanos,
Koios,
Kríos,
Hyperíón,
Íapetos a
Kronos a Titánky jménem
Theia, Rheia,
Mnémosyné,
Foibé,
Themis a
Téthys.
V době, kdy byl
Kronos vládcem světa, obával se, aby jeho potomci proti němu nepovstali tak, jako on povstal proti svému otci. Proto každého novorozence spolkl a chystal se pohltit i dalšího očekávaného potomka. Rheia se však ukryla na Krétě a v hluboké jeskyni tajně porodila syna, který dostal jméno
Zeus.
Kronovi odevzdala kámen v plenkách a on ho spolkl.
Zeus vyrůstal pod ochranou nymf a horských démonů. Když dospěl, vzbouřil se proti otci a donutil ho vyvrhnout z útrob všechny děti. Po desetiletí tvrdých bojů ho zbavil vlády.
Rheie se dostalo zadostiučení: její syn
Zeus se stal nejvyšším bohem a panovníkem nad nebem a zemí;
Poseidón se stal vládcem moře,
Hádés podsvětí. Rovněž její dcery byly mocnými bohyněmi.
V umění, byla Rhea obvykle zobrazována na voze taženém dvěma lvy, a ne vždy byla rozlišitelná od Cybele.
Řekové Rhei neprokazovali žádnou mimořádnou úctu, i když byla matkou nejvyššího boha. V Římě byla uctívána pod jménem Rhea nebo Ops.
V Homérovi je Rhea matkou bohů, i když ne univerzální matkou jako Kybelé, se kterou byla později identifikována. Původním střediskem jejího uctívání byla
Kréta, kde údajně ukryla Dia.
V dávných dobách zdůvodňovali Řekové podobnost Rheie s Kybelé tím, že Rheia uprchla před Kronem ze svého sídla na Krétě do divokých hor v
Anatolii (
Strabon. 469, 12). Jiní spisovatelé měli obrácený pohled (
Virgilius, Aeneida iii) a ten bude zřejmě pravdivější, že kulturní a obchodní styky s pevninou přinesly na Krétu i kult uctívání Asijské velké matky, která se pak stala krétskou Rheiou.
V řecké mytologii (podle homérského mýtu) je symbolem Rheie
Měsíc. Dalším jejím symbolem je labuť, protože je to jemné zvíře. Dalším jejím symbolem jsou dva lvi, kteří táhnou její vůz.
12. dubna 2007 v 17:37
Vývoj Dia
Zeus byl původně relativně nedůležitý indoevropský bůh jasného
nebe, časem splynul s několika jinými bohy a stal se bohem
počasí. V této podobě se dostal na
Krétu, kde se stal i ochráncem
mykénských králů. Tato funkce nejpravděpodobněji vyplynula z jeho původní funkce boha dobrého počasí a jasné oblohy. Pro námořně založenou Krétu mělo počasí velký vliv. V této podobě se dostal do
Řecka, kde se stal ochráncem řeckých králů a později i bohem hor.
Jak se bůh počasí stal i bohem
hor je doposud nejasné, nejpravděpodobnější teorie hovoří o tom, že vzhledem k proměnlivosti počasí na horách se Řekové domnívali, že vládce počasí vládne i horám. V této podobě ho Řekové začali umisťovat na horu
Olymp.
Někdy po roce 1000 př. n. l. se z tohoto boha začal, nejprve lokálně, stávat nejvyšší bůh. Tento přerod byl patrně nejsilnější a nejrychlejší v okolí Smyrny (
Izmir), byl velmi dynamický a zdá se, že v době
Homéra (cca 750 př. n. l.) již byl téměř dokončený. Jisté je, že právě Homér a později
Hésiodos dali tomuto bohu základní podobu, nicméně lze usuzovat, že v době kdy Hésiodos psal
Zrození bohů, byl již Zeus všeobecně považován za jedinou alternativu nejvyššího boha.
U Homéra je přesto silně patrný jeho vznik z boha počasí, jako takový je velmi prchlivý a často i snadno oklamatelný. V Iliadě se však ukazuje i jeho nová funkce, kdy se pomalu stává ochráncem
práva, tato funkce je pak zesílena Hésiodem, který tuto funkci evidentně považoval za primární, tím je ukončen jeho přerod v nejvyššího boha a původní vlastnosti boha počasí se dostávají do pozadí. Přesto ho ještě
Aischylos v
Prosebnici (či Prosebníci, Hiketides, psáno po
bitvě u Marathonu -
490 př. n. l.) vnímá jako boha značně rozporuplného a stále nezpochybňuje jeho některá primitivní jednání či negativní vlastnosti, které pocházejí právě z jeho raného období. Ve stejné době se však objevuje první významnější pokus, proměnit ho v boha bez těchto negativních vlastností s tímto pojetím přišel
Xenofanes. Tato a především pozdější polemika o příliš lidských vlastnostech Dia, vedla k tomu, že se z něj pomalu stával všemocný bůh, ve
3. století př. n. l. někteří filosofové naznačovali, že jde vlastně o jediného boha a ostatní bohové, že jsou jeho vtělení, nebo pouze pomocníci.
Tento vývoj by nepochybně vedl k
monoteismu a k představě jakéhosi universálního, dokonalého Boha. Zajímavé je, že tento trend byl nastolen několika významnými
stoiky, což naznačuje, že právě myšlenka rovnosti lidí je jedna z podmínek vytvoření monoteismu. Tyto představy byly nepochybně ovlivněny stylem vlády
Alexandra Makedonského, jejich další rozvoj v podobě Boha Dia nebyl umožněn, neboť ten již v tuto dobu začínal splývat s římským bohem
Jupiterem.
Důvody vývoje
Vývoj Dia je relativně zajímavý, z hlediska vývoje bohů je vcelku typické, že s rozvojem
společnosti dochází ke snižování počtu bohů. Nejběžnější způsob je, že se z boha něčeho dobrého (v případě Dia dobrého počasí) stane bůh, který přijme i aspekty boha k němu opačného. Tento vývoj nastal pravděpodobně v době raně
mykénské (
16. století př. n. l.). Zde však Zeus zažil velké povýšení a stal se ochráncem
králů, to samozřejmě zvýšilo jeho důležitost, což bylo způsobeno právě výjimečnou důležitostí dobrého počasí na krétskou
ekonomiku. Z Mykén se toto pojetí dostalo zpět do
Řecka pravděpodobně až někdy ve
13. století př. n. l.. U Dia poté nastal relativně nezvyklý přechod, kdy jako bůh počasí přijal funkci boha hor. Tento krok je nezvyklý a u Dia je i problematické ho časově zařadit, v této podobě vydržel až do příchodu
dórských kmenů (po roce 1100 př. n. l.). Po celou dobu si však podržel i funkci ochránce řeckých králů (resp. lokálních vládců).
Po roce 1000 př. n. l. se situace v Řecku ustálila a začala vznikat centra, s těmi samozřejmě vznikla potřeba hlavního boha. Je ale zvláštní, že se prosadil právě Zeus, neboť v tomto období se začala projevovat zaostalost řeckých horských oblastí. Dalším nečekaným faktorem je rychlost jakou se Zeus jako hlavní bůh prosadil, např. v roce
776 př. n. l. se na jeho počest konaly první
Olympijské hry. Z toho lze vyvodit, že je pravděpodobné, že v dórském pojetí měl tento bůh nějakou významnou roli a představa toho, že by tento bůh byl ochránce panovníka pro ně nebyla nepřijatelná. Vzhledem k tomu, že moc jednotlivých lokálních vládců stoupala, musela stoupat i moc jejich ochránce, srovnatelný vývoj boha-ochránce panovníka lze pozorovat u mnoha společenství např. v
egyptském náboženství. Dalším nezanedbatelným faktorem byl i fakt, že přišli do klimaticky příznivé oblasti a jelikož byl původním řeckým kmenům, zatlačeným do hor, znám i jako bůh hor, byl všemi ochotně přijat za nejvyššího boha.

Trosky z Diova paláce
Jako nejvyšší bůh měl příliš lidské vlastnosti, což odpovídá jeho rychlému vzniku, neboť se ještě mýty a báje nestačili posunout z vypravování bardů do fáze odlidštění bohů, tato tendence se nejvýrazněji projevila u
stoiků, ale tento pohled byl spojen s potřebou vytvořit boha, který by lidi morálně převyšoval. Tyto tendence sílily s rozvojem vzdělanosti v Řecku, protože se kladly stále větší nároky na lidskou
morálku, bylo potřeba zmoralizovat i bohy.
Schopnosti a možnosti
Z původní funkce vyplývalo, že byl vládce počasí a jako takový ovládal i
blesky, které používal jako
zbraň, dále z titulu této funkce shromažďuje
mraky, zařizuje
déšť,
sníh,
duhu a ostatní počasí, zajímavá je i představa, že "probouzí vítr".
Především z
Íliady lze usoudit, že nebyl všemocný ani vševědoucí. Mohl se proměňovat v cokoli a kohokoli, zároveň má možnost proměňovat lidi v cokoli. Zajímavé je, že funkce ochránce vladaře se postupně zcela vytratila což bylo patrně díky rozvoji
demokracie, která neměla přímého vládce, který by cítil povinnost za svou vládu někomu děkovat přenesla se na ochránce měst. Přesto mu podléhalo nejen lidstvo, ale i jednotlivec, kde došlo také ke vývoji od pojetí, že člověk vlastně pouze plní jeho vůli až po silné omezení této funkce, která připadla
Moiře.
Jako nejvyšší bůh dohlíží nad řádem
světa, což znamenalo, že zajišťuje střídání
noci a
dne a ročních dob. Z toho vyplynula jeho funkce ochránce práva, cizinců, přísahy, domu (ve smyslu rodinného krbu) a pohostinnosti. Společensky pak působil jako ochránce sněmu a
měst.
Méně známé je i jeho spojení s
věštěním, ale byla mu zasvěcena druhá nejvýznamnější řecká
věštírna v
Dódóně, kde se věštilo podle šumu listů posvátného
dubu. Kromě věštění mohl svoji vůli lidem zjevovat pomocí snů, dále pak hromem, bleskem či letem
orla. Především v pozdějším podání vystupuje i jako ochránce práva a
spravedlnosti, v této funkci ho ale častěji supluje bohyně
Diké.
Spolu s
Hérou vystupuje jako ochránce
manželství, ale v této funkci byl spíše pod vlivem Héry.
Podle
Iliady má v domě dva sudy ze kterých posílá jednotlivým lidem dobré nebo špatné věci, výběr a rozložení toho jak to posílá je závislý jen na něm.
Podle některých mýtů byl Zeus i tím kdo rozhodoval o
válce a vítězství, tato funkce však byla limitována ostatními bohy a Zeus si v této oblasti rozhodně nemohl dělat co chtěl. Většinově byl považován za toho kdo lidem dává nejen moc, ale i spokojenost a statečnost.
Jeho morální vlastnosti mají velice nestálý charakter, každopádně ho lze označit za mstivého, často i záludného a je nucen k intrikám. Manželce je nevěrný a často se s ní hádal. Zeus měl silně
bisexuální sklony, přičemž jeho
homosexuální tendence se z dnešního pohledu pohybovaly na hranici
pedofilie.
Symboly
Rodinné poměry
Z velkého množství dětí, lze říci, že pouze některé si vynutila mytologická logika, v takovýchto případech lze najít u tohoto potomka jistou příbuznost s jasným nebem. U ostatních se jednalo pouze o snahu logicky uspořádat mytologii a vytvořit příbuzenskou linii zpravidla s královskými rody.
- Sestry Hestiá
- Bratři
- Manželky
- Děti:
- Manželské s Hérou
- Nemanželské
- S bohyněmi: (řazeno abecedně podle matky)
- S ženou nebohyní: (řazeno abecedně podle matky)
- Děti bez matky
- Athéna - vyskočila mu z hlavy, ale plod pocházel od první manželky Métis, kterou pojal za svou část.
Uctívání
Kolem Dia se jako kolem každého významnějšího boha této oblasti vytvořil docela silný kult, ten neměl ustálená pravidla a nijak nevybočoval z rámce
rituálů věštných řeckých respektive indoevropských bohů. Co se obětí týče tak v tomto kultu je zaznamenáno několik lidských
oběti, později docházelo ke klasicky řeckému způsobu obětování.
K jeho poctě se konaly závody v
Olympii (
olympijské hry) a v
Nemei. Dále existovala řada běžných oslav na jeho počest a řada mimořádných oslav, kdy si ho bylo třeba naklonit.
Zeus měl relativně důležitou roli v očistných a smírných
obřadech.
12. dubna 2007 v 17:32
Je známo, že na
Olympu byli hned dva bohové války, mezi nimiž byl však propastný rozdíl.
- Áres byl bohem zuřivé války, krvavých bojů a válečného běsnění. Nezáleželo mu na důvodech války, miloval bojovníky, jejich statečnost, ale i jejích umírání. Byl ve svém živlu uprostřed řinčení zbraní, potoků krve. Podporoval rozpoutání jakékoliv války v kterémkoliv okamžiku. Nebyl přítelem vyjednávání, potlačování válečných konfliktů.
- bohyně Athéna, bohyně moudrosti, ochránkyně statečnosti, práva, spravedlnosti, ale také umění, byla bohyní vítězné války. Nedala se nikdy unést zuřivostí, vedla války moudře a rozvážně, hlavně však vítězně.
To se o Áreovi říci nedalo. Nevynechal jedinou bitvu, objevoval se s velkým štítem, pancíře a svým kouzelným mečem. Jeho stálými průvodci byli synové
Deimos - zosobnění děsu a
Fobos - zosobnění hrůzy. Byl zkušený válečník, avšak podporoval jednou tu, podruhé onu stranu, jak se mu právě hodilo. Nebyl neporazitelný, mnohdy opouštěl pole s nepořízenou. Athéna nad ním vítězila vždycky, nikdy ji nepřemohla bojovná zuřivost. Áres nebyl oblíbený lidmi, ale ani bohy, jeho otec Zeus ho mnohokrát káral a nebýt to jeho syn, vyhrožoval by mu svržením do hlubin
Tartaru.
Některé válečnické historky líčí Área velmi nepříznivě, např. když ho na pod
Trójou zranil kopím bojovník
Diomédés, Árés uprchl z bojiště. Jednou ho prý také přemohli
Ótos a
Efialtés, dva mladí
Giganti, spoutali ho a zavřeli do sudu, kde ho drželi přes rok a kdyby ho bůh
Hermés neosvobodil, nikdy by se nevrátil.
Přesto ale byl Áres líčen jako celkem hezký muž, který svou vojáckou obhroublostí přitahoval ženy. Důkazem je, že se do něj zamilovala sama bohyně lásky
Afrodíté, manželka ošklivého boha
Héfaista. Jejich synové byli
Deimos,
Fobos,
Erós,
Anterós a dcera
Harmonia, manželka thébského krále
Kadma.
Áres byl ctěn v Řecku mnohem méně než jeho římský protějšek
Mars. Obě tyto postavy však nejsou zcela totožné a Mars rozhodně byl bohem významnějším.