".. Vzpříměně jsem se posadila na posteli. Asi jsem se potřebovala uklidnit. Chvilku jsem uvažovala, co udělám´, hleděla jsem na bílou stěnu před sebou. Odděluje mi ložnici od obývacího pokoje. Něco na ní chybělo.." "A můžete si vzpomenout, co chybělo.." "Byl.. byl to.. nebo.. byly to.. nevím," vysoukala jsem ze sebe zkroušeně. "To je v pořádku, pokračovat budeme zase zítra."
~ Na jednu stranu se tu ke mě chovají vstřícně a mile, ale na stranu druhou mě strážci odvádějí do pokoje jako bych nebyla svéprávná (nebo snad opravdu nejsem?) ~
/Slyšíš mě Gabriello? Vnímáš mě?/
"Dej mi už konečně pokoj!" Zařvala jsem zoufale a výhružně zároveň.
/Já ti neubližuju Gabriello, to ty sama./
"Já už nechci! Ne! Nech mě být"
~ Na jednu stranu se tu ke mě chovají vstřícně a mile, ale na stranu druhou mě strážci odvádějí do pokoje jako bych nebyla svéprávná (nebo snad opravdu nejsem?) ~
/Slyšíš mě Gabriello? Vnímáš mě?/
"Dej mi už konečně pokoj!" Zařvala jsem zoufale a výhružně zároveň.
/Já ti neubližuju Gabriello, to ty sama./
"Já už nechci! Ne! Nech mě být"
~ Ochranku na pokoj číslo 117 ~
Rozezněl se alarm a už k mé 'cele' běželi dva bezpečnostní ochránci. Takové divadlo kvůli jednomu úderu do skla.
/Gabriello.. Gabriello, poslouchej mě Gabriello, musíš pryč./
"Já.. asi.. jo.. já vím.. ale.."
/Žádne 'ale' Gabriello, ty musíš utéct, nedělej scény a bude to lepší./
---
"Trpíte často samomluvou, slečno Montézová?"
"Já? Samomluvou? Já nevím, možná."
"Vy si nepamatujete?"
"Ne, nebo nevím."
"No, tak tedy přejděme zpět k včerejšímu rozhovoru. Co jste viděla.. tedy.. spíše neviděla na té stěně?"
"Můj dům.. Dávno.. Byla jsem v ložnici, když jsem se probudila z toho strašného snu. A na stěně.. na té holé bílé stěně.. byly tam.. obrazy.. ano.. nikdy bych nenechala prázdnou zeď.. vždycky jsem pro ně měla slabost. Jak si je někdo mohl dovolit sundat?"
"A vzpomínáte si, co se dělo dál?"
"Moje obrazy.. Přišla jsem o své obrazy.."
"Ano, ale.."
"Moment! Vybavuji si ten.. ten modrý obraz.. myslím že.. se slunečnicí. Koupila jsem ho.. snad v.."
"Kdepak jste k němu přišla?"
"Já nevím," začla jsem už poněkud podrážděně. "Já ho ani nekupovala, ne, myslím, že ne."
"A od koho jste ho tedy dostala?"
"To ne. Nedostala jsem ho. To určitě ne. Musela jsem.. namalovala jsem ho.."
"Zajímavé."
"A ty ostatní, ty jsou taky malované mnou. Spousta obrazů.. po bytě by se mi ani nevešly. Já asi byla malířka."
"Děláte pokroky slečno Mntézová, ale dnes již musíme končit. Zítra si opět promluvíme. Naschledanou."
~ Takže já byla umělkyně? Zvláštní.. Teď musím kráčet v prosklené místnosti, jak nějaká gorila v ZOO. Jako na výstavé, ale bez obrazů, beze všeho. ~
/K tomu se můžeš vrátit Gabriello./
"Co? Zase ty?"
/Můžeš se vrátit k tomuhle všemu, stačí jen chtít./
Rozezněl se alarm a už k mé 'cele' běželi dva bezpečnostní ochránci. Takové divadlo kvůli jednomu úderu do skla.
/Gabriello.. Gabriello, poslouchej mě Gabriello, musíš pryč./
"Já.. asi.. jo.. já vím.. ale.."
/Žádne 'ale' Gabriello, ty musíš utéct, nedělej scény a bude to lepší./
---
"Trpíte často samomluvou, slečno Montézová?"
"Já? Samomluvou? Já nevím, možná."
"Vy si nepamatujete?"
"Ne, nebo nevím."
"No, tak tedy přejděme zpět k včerejšímu rozhovoru. Co jste viděla.. tedy.. spíše neviděla na té stěně?"
"Můj dům.. Dávno.. Byla jsem v ložnici, když jsem se probudila z toho strašného snu. A na stěně.. na té holé bílé stěně.. byly tam.. obrazy.. ano.. nikdy bych nenechala prázdnou zeď.. vždycky jsem pro ně měla slabost. Jak si je někdo mohl dovolit sundat?"
"A vzpomínáte si, co se dělo dál?"
"Moje obrazy.. Přišla jsem o své obrazy.."
"Ano, ale.."
"Moment! Vybavuji si ten.. ten modrý obraz.. myslím že.. se slunečnicí. Koupila jsem ho.. snad v.."
"Kdepak jste k němu přišla?"
"Já nevím," začla jsem už poněkud podrážděně. "Já ho ani nekupovala, ne, myslím, že ne."
"A od koho jste ho tedy dostala?"
"To ne. Nedostala jsem ho. To určitě ne. Musela jsem.. namalovala jsem ho.."
"Zajímavé."
"A ty ostatní, ty jsou taky malované mnou. Spousta obrazů.. po bytě by se mi ani nevešly. Já asi byla malířka."
"Děláte pokroky slečno Mntézová, ale dnes již musíme končit. Zítra si opět promluvíme. Naschledanou."
~ Takže já byla umělkyně? Zvláštní.. Teď musím kráčet v prosklené místnosti, jak nějaká gorila v ZOO. Jako na výstavé, ale bez obrazů, beze všeho. ~
/K tomu se můžeš vrátit Gabriello./
"Co? Zase ty?"
/Můžeš se vrátit k tomuhle všemu, stačí jen chtít./
---
"Nepotkala jsem tě už někdy?"
"Ne, to určitě ne" Prohodím s usměvem.
~ Nebo snad ano? Jako malíška jsem se mohla setkat s mnoha lidmi. Ale, už takovou dobu jí říkám ne, tak proč to měnit? ~
/Gabriello, rozhlédni se po okolí, kolik je tu příležitostí k útěku../
"Dozorce u brány stojí 24 hodin v kuse. Jak bych tedy odtud mohla uniknout?"
/Gabriello, buď trochu nápaditá./
"Žádnej strom, žádnej keř, žádnej sloup, nikde nic.."
/A kdo mluvil o venku?/
---
"Nechtěla byste do vašeho pokoje stojan s plátnem a malířskými potřebami?"
/Gabriello, to je tvá příležitost./
"Je vám něco?"
"Ne, ne, jen jsem se zamyslela a.. asi ano.. ano, chtěla bych znovu malovat."
"Dobře, hned nechám do vašho pokoje dát vše potřebné a nyní se vrťme k našemu sezení, co jste udělala, když jste zjistila, že ta stěna je prázdná?"
"Já jsem asi chtěla.. možná.. určitě jsem se zašla podívat, co se děje. Jestli v domě není zloděj. Musela jsem se zvednout a uviděla jsem.."
"Ano, co jste viděla?"
"Viděla jsem.. nevím.. moc.. moc si nevzpomínám.. myslím, že jsem viděla.. v kuchyni.. asi.. světlo.. Možná se v kuchyni svítilo."
"Zvláštní a šla jste se podívat, kdo nebo co tam bylo?"
"Vyšla jsem ze dveří a.."
Najednou jsem ucítila prudký náraz a pak byla tma.
Pak jsem se probudila ve svém pokoji.
"Už je vám lépe?" Zeptala se mě sestřička, hned jak jsem otevřela oči.
"Jo, ano, už je mi lépe, jenom nevím, co.. co se mi stalo."
"Omdlela jste." Prohodila s úsměvem, jako by mi říkala, že vyhrála v loterii.
"Myslíte, že vás tu mohu nechat samotnou?" Ještě dodala.
"Ano, jistěže můžete."
~ Že by ta správná příležitost k útěku? Všichni pryč. Jen já, vrátnice a hlavní vchod, ale jak se dostat z pokoje? ~
/Gabriello, vnímej pozorné okolí./
---
Po tolika měsících zase zažít, jak paprsky slunce dopadají na mé tělo. Vnímat čerství vzduch a procházet se po rozpraženém chodníku. Je nádherné být na svobodě.
"Kam teď?"
~ Musím.. Musím domů, vzpomenout si co se stalo. Chtělo by to klíče. Kam.. kam jsem je sakra dala?
/To je špatná otázka Gabrillo./
Jistě, vždyť mi je musely sebrat, ale kde jsou náhradní? Pod rohožkou? Nad dveřmi? U sousedky! ~
"Ne, to určitě ne" Prohodím s usměvem.
~ Nebo snad ano? Jako malíška jsem se mohla setkat s mnoha lidmi. Ale, už takovou dobu jí říkám ne, tak proč to měnit? ~
/Gabriello, rozhlédni se po okolí, kolik je tu příležitostí k útěku../
"Dozorce u brány stojí 24 hodin v kuse. Jak bych tedy odtud mohla uniknout?"
/Gabriello, buď trochu nápaditá./
"Žádnej strom, žádnej keř, žádnej sloup, nikde nic.."
/A kdo mluvil o venku?/
---
"Nechtěla byste do vašeho pokoje stojan s plátnem a malířskými potřebami?"
/Gabriello, to je tvá příležitost./
"Je vám něco?"
"Ne, ne, jen jsem se zamyslela a.. asi ano.. ano, chtěla bych znovu malovat."
"Dobře, hned nechám do vašho pokoje dát vše potřebné a nyní se vrťme k našemu sezení, co jste udělala, když jste zjistila, že ta stěna je prázdná?"
"Já jsem asi chtěla.. možná.. určitě jsem se zašla podívat, co se děje. Jestli v domě není zloděj. Musela jsem se zvednout a uviděla jsem.."
"Ano, co jste viděla?"
"Viděla jsem.. nevím.. moc.. moc si nevzpomínám.. myslím, že jsem viděla.. v kuchyni.. asi.. světlo.. Možná se v kuchyni svítilo."
"Zvláštní a šla jste se podívat, kdo nebo co tam bylo?"
"Vyšla jsem ze dveří a.."
Najednou jsem ucítila prudký náraz a pak byla tma.
Pak jsem se probudila ve svém pokoji.
"Už je vám lépe?" Zeptala se mě sestřička, hned jak jsem otevřela oči.
"Jo, ano, už je mi lépe, jenom nevím, co.. co se mi stalo."
"Omdlela jste." Prohodila s úsměvem, jako by mi říkala, že vyhrála v loterii.
"Myslíte, že vás tu mohu nechat samotnou?" Ještě dodala.
"Ano, jistěže můžete."
~ Že by ta správná příležitost k útěku? Všichni pryč. Jen já, vrátnice a hlavní vchod, ale jak se dostat z pokoje? ~
/Gabriello, vnímej pozorné okolí./
---
Po tolika měsících zase zažít, jak paprsky slunce dopadají na mé tělo. Vnímat čerství vzduch a procházet se po rozpraženém chodníku. Je nádherné být na svobodě.
"Kam teď?"
~ Musím.. Musím domů, vzpomenout si co se stalo. Chtělo by to klíče. Kam.. kam jsem je sakra dala?
/To je špatná otázka Gabrillo./
Jistě, vždyť mi je musely sebrat, ale kde jsou náhradní? Pod rohožkou? Nad dveřmi? U sousedky! ~
---
~ Je zvláštní po tak dlouhé době zase stát ve svém bytě, který ale ani nevypadá jako váš. Je nově přestavený a zrekonstruovaný a.. a asi má i nové majitele. Tak co já tu vlastně ještě dělám? ~
Pomalu jsem už byla na odchodu, když jsem uviděla ventilaci.
~ Možná tu jsou ještě ty fotky ~
/Gabriello nedívej se tam/
"Nemůžeš mi zakazovat podívat se na MÉ fotky."
/Gabriello../
Pomalu jsem odšroubovávala šroubky a.. balíček s fotkami je stále na svém místě. Tak alespoň něco.
/Gabriello nekoukej se na ty fotky./
"Proč?"
"Proč mlčíš, když se tě ptám? Snad se můžu kouknout na moje věci."
Pomalu jsem prhlýžela fotku po fotce..
"Aron.. Chealse, kdopak si vzal mou malinkou boxerku Chealse.. moje maminka.. já.. Počkat proč mám rozmazaný obliče?"
/Vidíš Gabriello, já ti to říkal./
"Co to má sakra znamenat?"
/Má tě to dovést ke pravdě./
"A co je to za pravdu?"
/Buď trpělivá Gabrielo../
---
U jedný fotky byl přiložen papírek s blízkou adresou. Možná, že kdybych věděla, co to je za místo, nidky bych sem nevlezla. Studená zeď a železná brána mě vítaly už z dálky. Prošla jsem skrz hřbitovní dveře a nevěděla co dál mám hledat.
Jít takto ve tmě mezi hroby není vůbec nic příjemného, ale dodává to nějaké kouzlo celému tomuhle divadlu. Došla jsem na rozcestí těch malinkých cestiček a v hlavě mi naběhla předpokládaná otázka "Kam teď", ale byla naprosto zbytečná, neboť nohy by mě stejně neposlechly. Šli jak sami uznali za vhodné. Nemohla jsem s nimi ani pohnout, ale hýbala jsem se z místa na místo. Já.. já.. já se snad vznáším.
/Tady jsi Gabriello./
"Co.. co tady dělám?"
/Vidíš ten prázdný hrob před sebou? Ten je tvůj./
"Ty mě chceš zabít?" Najednou se mě zmocnil strach a chtěla jsem utéct, ale.. nemohla jsem.
/Ne to ne, a ikdybych chtěl, stejně by se mi to nepodařilo. Ty už jsi mrtvá Gabriello. Ty jsi jen odmítla zemřít./
"To.. nemůže být pravda"
/Ano je. Vzpomínáš na noc, kdy jsi v kuchyni viděla světlo? To byl oheň Gabriello. Veliký požár způsobený tvým přítelem. Ale nebylo to úmyslné. Nechtěl vás zabít./
"Ale vždyť to byl zloděj. Co ty obrazy?"
/Byly vedle v krabici. Měli jste se stěhovat. Vzpomínáš si?/
"A.. ale.. Já nemám co říct."
/Ty už nemáš mluvit. Ty máš jen odejít./
"Ale ty taky 'jsi' a 'mluvíš'. Jak to? Kdo vůbec jsi?"
/Na to se neptej Gabriello, to není podstatné. Už nemáme čas. Musíš jít.. Jdi Gabriello, jen jdi../
Pomalu jsem už byla na odchodu, když jsem uviděla ventilaci.
~ Možná tu jsou ještě ty fotky ~
/Gabriello nedívej se tam/
"Nemůžeš mi zakazovat podívat se na MÉ fotky."
/Gabriello../
Pomalu jsem odšroubovávala šroubky a.. balíček s fotkami je stále na svém místě. Tak alespoň něco.
/Gabriello nekoukej se na ty fotky./
"Proč?"
"Proč mlčíš, když se tě ptám? Snad se můžu kouknout na moje věci."
Pomalu jsem prhlýžela fotku po fotce..
"Aron.. Chealse, kdopak si vzal mou malinkou boxerku Chealse.. moje maminka.. já.. Počkat proč mám rozmazaný obliče?"
/Vidíš Gabriello, já ti to říkal./
"Co to má sakra znamenat?"
/Má tě to dovést ke pravdě./
"A co je to za pravdu?"
/Buď trpělivá Gabrielo../
---
U jedný fotky byl přiložen papírek s blízkou adresou. Možná, že kdybych věděla, co to je za místo, nidky bych sem nevlezla. Studená zeď a železná brána mě vítaly už z dálky. Prošla jsem skrz hřbitovní dveře a nevěděla co dál mám hledat.
Jít takto ve tmě mezi hroby není vůbec nic příjemného, ale dodává to nějaké kouzlo celému tomuhle divadlu. Došla jsem na rozcestí těch malinkých cestiček a v hlavě mi naběhla předpokládaná otázka "Kam teď", ale byla naprosto zbytečná, neboť nohy by mě stejně neposlechly. Šli jak sami uznali za vhodné. Nemohla jsem s nimi ani pohnout, ale hýbala jsem se z místa na místo. Já.. já.. já se snad vznáším.
/Tady jsi Gabriello./
"Co.. co tady dělám?"
/Vidíš ten prázdný hrob před sebou? Ten je tvůj./
"Ty mě chceš zabít?" Najednou se mě zmocnil strach a chtěla jsem utéct, ale.. nemohla jsem.
/Ne to ne, a ikdybych chtěl, stejně by se mi to nepodařilo. Ty už jsi mrtvá Gabriello. Ty jsi jen odmítla zemřít./
"To.. nemůže být pravda"
/Ano je. Vzpomínáš na noc, kdy jsi v kuchyni viděla světlo? To byl oheň Gabriello. Veliký požár způsobený tvým přítelem. Ale nebylo to úmyslné. Nechtěl vás zabít./
"Ale vždyť to byl zloděj. Co ty obrazy?"
/Byly vedle v krabici. Měli jste se stěhovat. Vzpomínáš si?/
"A.. ale.. Já nemám co říct."
/Ty už nemáš mluvit. Ty máš jen odejít./
"Ale ty taky 'jsi' a 'mluvíš'. Jak to? Kdo vůbec jsi?"
/Na to se neptej Gabriello, to není podstatné. Už nemáme čas. Musíš jít.. Jdi Gabriello, jen jdi../