
Upíři. Tvorové noci živící se lidskou krví. Bledí, tajemní a vyzbrojení dvěma špičáky, kterými prokousnou každé hrdlo. Odkud přišli? Co o nich víme? A jsou důkazy o jejich existenci?
Kdo je upír a co umí?
Většina z nás o upírech slyšela, pro jistotu si ale shrňme fakta. Za upíra je považována bytost, která v noci vstává ze svého hrobu a pod rouškou tmy se vkrádá k lidem, aby jim z krční tepny sála teplou krev a prodloužila si tím život. Kousnutí lidé se potom sami mohou v upíra proměnit. Upír má dva špičaté zuby, neodráží se v zrcadle, nevrhá stín, bojí se slunečního světla, křížů, svěcené vody, stříbra a česneku. Spí ve svém hrobě nebo v rakvi, kterou má naplněnou hlínou ze svého hrobu, což pro něj představuje spojení se záhrobím. Podle některých legend se umí proměnit i ve vlka nebo netopýra, má nadlidskou sílu a hypnotické schopnosti. Je to jeden z nejmocnějších tvorů temnot a rovnat se mu může už jen maximálně vlkodlak.
Upíří historie
Legendy o upírech mají svůj původ na Balkáně. Za pravlast upírů je považována rumunská Transylvánie, hluboce zakořeněné příběhy o upírech bychom ale nalezli i v Maďarsku, Srbsku, Polsku, v Karpatech a také na Moravě. Teprve později se upíři dostali do Německa, Francie a posléze i Anglie. Všechny příběhy o nich mají reálný základ, ze kterého si vzal inspiraci i Bram Stoker při psaní Draculy. Vše začalo kolem roku 1440, kdy se na území rumunského Valašska objevil rytíř Vlad III. A pustil se do boje s Turky blížícími se do Evropy. Vlad měl ve znaku zlatého draka. Drak se latinsky řekne ,,dracon", horalé si to však přizpůsobili na dracul a začali tak Vladovi pro jeho odvahu říkat. Ani odvaha ale nestačila na příval Turků a tak nakonec Vlad Dracul rezignoval a na důkaz své pokory dal Turkům své dva syny Vlada a Radu. Výchova v tureckém zajetí na jeho synu Vladovi zanechala následky a deformovala jako osobnost. Vlad byl v zajetí svědkem turecké krutosti a mnohokrát viděl, jak Turci napichují své zajatce na zaostřené dřevěné kůly. Když pak z tureckého zajetí uprchnul a převzal po otci vládu na Rumunskem, zavedl tyto praktiky i ve své zemi a stal se krutovládcem. Žebrotu např. vyřešil tak, že sezval všechny žebráky, pohostil je a po předkrmu je nechal v domě zavřít a hromadně upálit. Jeho nejoblíbenějším trestem ale bylo napichování lidí na kůly, mezi takto zabitými lidmi dokonce i obědval. Lidé mu říkali DRACULA - drakův syn, později se ale dočkal přezdívky Napichovač. Není divu, že se stal po smrti temnou legendou - a že se stal ve vyprávění lidí upírem.
Jak na upíry
Kolík a stříbrná kulka, to jsou je dvě nejznámější metody, ve středověku se jich ale používalo mnohem víc. Hrob domnělého upíra se navrtal a naplnil svěcenou vodou. Mrtvolám-upírům se protínaly šlachy pod koleny, aby upír nemohl chodit. Tělo se vynášelo za hranici vesnice nebo se vykopalo a otočilo v hrobě tváří dolů, aby kousalo do hlíny a ne do lidí. Drastičtější metody pak spočívaly v probíjení srdce nebo i lebky zmíněnými dřevěnými kůly, které musely být zásadně z osiky, dubu, javoru-klenu nebo lípy. Zbytek těla se spálil. Někdy se také hlava nebožtíků ukroutila nebo odsekla a ústa se nacpala kamením nebo česnekem. Možností byla řada a odlišovaly se regionálně. Obecně se ve středověku věřilo, že v nebezpečné tvory se mohou změnit všichni mrtví čarodějové, vrazi, sebevrazi nebo jiní lidé, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí. Proto se jejich těla pohřbívala na křižovatkách s vírou, že když se nebožtík probudí, nestihne se do rána rozhodnout, kterou cestou se dát.
Většina z nás o upírech slyšela, pro jistotu si ale shrňme fakta. Za upíra je považována bytost, která v noci vstává ze svého hrobu a pod rouškou tmy se vkrádá k lidem, aby jim z krční tepny sála teplou krev a prodloužila si tím život. Kousnutí lidé se potom sami mohou v upíra proměnit. Upír má dva špičaté zuby, neodráží se v zrcadle, nevrhá stín, bojí se slunečního světla, křížů, svěcené vody, stříbra a česneku. Spí ve svém hrobě nebo v rakvi, kterou má naplněnou hlínou ze svého hrobu, což pro něj představuje spojení se záhrobím. Podle některých legend se umí proměnit i ve vlka nebo netopýra, má nadlidskou sílu a hypnotické schopnosti. Je to jeden z nejmocnějších tvorů temnot a rovnat se mu může už jen maximálně vlkodlak.
Upíří historie
Legendy o upírech mají svůj původ na Balkáně. Za pravlast upírů je považována rumunská Transylvánie, hluboce zakořeněné příběhy o upírech bychom ale nalezli i v Maďarsku, Srbsku, Polsku, v Karpatech a také na Moravě. Teprve později se upíři dostali do Německa, Francie a posléze i Anglie. Všechny příběhy o nich mají reálný základ, ze kterého si vzal inspiraci i Bram Stoker při psaní Draculy. Vše začalo kolem roku 1440, kdy se na území rumunského Valašska objevil rytíř Vlad III. A pustil se do boje s Turky blížícími se do Evropy. Vlad měl ve znaku zlatého draka. Drak se latinsky řekne ,,dracon", horalé si to však přizpůsobili na dracul a začali tak Vladovi pro jeho odvahu říkat. Ani odvaha ale nestačila na příval Turků a tak nakonec Vlad Dracul rezignoval a na důkaz své pokory dal Turkům své dva syny Vlada a Radu. Výchova v tureckém zajetí na jeho synu Vladovi zanechala následky a deformovala jako osobnost. Vlad byl v zajetí svědkem turecké krutosti a mnohokrát viděl, jak Turci napichují své zajatce na zaostřené dřevěné kůly. Když pak z tureckého zajetí uprchnul a převzal po otci vládu na Rumunskem, zavedl tyto praktiky i ve své zemi a stal se krutovládcem. Žebrotu např. vyřešil tak, že sezval všechny žebráky, pohostil je a po předkrmu je nechal v domě zavřít a hromadně upálit. Jeho nejoblíbenějším trestem ale bylo napichování lidí na kůly, mezi takto zabitými lidmi dokonce i obědval. Lidé mu říkali DRACULA - drakův syn, později se ale dočkal přezdívky Napichovač. Není divu, že se stal po smrti temnou legendou - a že se stal ve vyprávění lidí upírem.
Jak na upíry
Kolík a stříbrná kulka, to jsou je dvě nejznámější metody, ve středověku se jich ale používalo mnohem víc. Hrob domnělého upíra se navrtal a naplnil svěcenou vodou. Mrtvolám-upírům se protínaly šlachy pod koleny, aby upír nemohl chodit. Tělo se vynášelo za hranici vesnice nebo se vykopalo a otočilo v hrobě tváří dolů, aby kousalo do hlíny a ne do lidí. Drastičtější metody pak spočívaly v probíjení srdce nebo i lebky zmíněnými dřevěnými kůly, které musely být zásadně z osiky, dubu, javoru-klenu nebo lípy. Zbytek těla se spálil. Někdy se také hlava nebožtíků ukroutila nebo odsekla a ústa se nacpala kamením nebo česnekem. Možností byla řada a odlišovaly se regionálně. Obecně se ve středověku věřilo, že v nebezpečné tvory se mohou změnit všichni mrtví čarodějové, vrazi, sebevrazi nebo jiní lidé, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí. Proto se jejich těla pohřbívala na křižovatkách s vírou, že když se nebožtík probudí, nestihne se do rána rozhodnout, kterou cestou se dát.
Důkazy
Důkazy o upírech tak, jak nám je ukazují filmové horory, nemáme. Na rozdíl od kryptozoologických záhad jako je lochnesska nebo yetti se nikomu nepodařilo upíra vyfotografovat a nebyly ani nalezeni lidé, kteří by byli prokazatelně kousnuti. Tvorové živící se krví ale existují. Jsou to dva málo prozkoumané druhy létajících jihoamerických netopýrů (Desmodus a Diphylla), kteří se zakusují do zvířat (často do dobytka) a sají jeho krev. Podezření, že jsou schopni napadnout i člověka se zatím nepodařilo zcela prokázat. Mnohem víc důkazů než o existenci upírů máme o hluboce zakořeněné víře v upíry. V řadě starých kronik byly nalezeny popisy událostí, podle kterých mrtvý dál škodil své rodině, případně napadal pocestné na opuštěných cestách a když byl po vykopání z hrobu probodnut, vylila se z něj krev. Skutečně hmatatelnými důkazy jsou ale jen hroby údajných upírů, v nichž je z kosterních pozůstatků patrné, že dotyčný byl za svého života nebo brzy po smrti považován za upíra. Hroby se svázanými kostrami, s kůly zabodnutými vedle mrtvoly, se zkříženými nohami, s vypáčenými dásněmi, vytrhanými zuby nebo hlavami oddělenými od těla byly nalezeny na několika místech světa.
Důkazy o upírech tak, jak nám je ukazují filmové horory, nemáme. Na rozdíl od kryptozoologických záhad jako je lochnesska nebo yetti se nikomu nepodařilo upíra vyfotografovat a nebyly ani nalezeni lidé, kteří by byli prokazatelně kousnuti. Tvorové živící se krví ale existují. Jsou to dva málo prozkoumané druhy létajících jihoamerických netopýrů (Desmodus a Diphylla), kteří se zakusují do zvířat (často do dobytka) a sají jeho krev. Podezření, že jsou schopni napadnout i člověka se zatím nepodařilo zcela prokázat. Mnohem víc důkazů než o existenci upírů máme o hluboce zakořeněné víře v upíry. V řadě starých kronik byly nalezeny popisy událostí, podle kterých mrtvý dál škodil své rodině, případně napadal pocestné na opuštěných cestách a když byl po vykopání z hrobu probodnut, vylila se z něj krev. Skutečně hmatatelnými důkazy jsou ale jen hroby údajných upírů, v nichž je z kosterních pozůstatků patrné, že dotyčný byl za svého života nebo brzy po smrti považován za upíra. Hroby se svázanými kostrami, s kůly zabodnutými vedle mrtvoly, se zkříženými nohami, s vypáčenými dásněmi, vytrhanými zuby nebo hlavami oddělenými od těla byly nalezeny na několika místech světa.
